Housle

Housle se u nás doma objevily teprve nedávno, snad někdy koncem srpna. A nebylo to jen tak samo sebou. O houslích mluvila dcera minimálně rok. Už dlouhou dobu hraje na klavír. Začala se mu věnovat v posledním roce školky a stále ji hraní baví. Už 10 let, krásných deset let. Ještě pořád si pamatuji ty hodiny v Lidušce, které jsem jednou týdně absolvovala s ní. Neuměla číst a psát a přítomnost rodiče při hodině byla tím pádem přínosná pro všechny strany. Když začínala tenkrát, coby malá holčička, která ani nedosáhla nožkama na pedály, na klavír hrát, sehnala jsem si noty na Hapkovu skladbu  Panna a netvor - Motiv panny. Tuhle nádhernou skladbu ze známé pohádky mám moc ráda a tajně jsem doufala, že ji hraní na klavír po pár letech neomrzí a nevzdá to, a že mi ji jednou sama zahraje..... Ty noty ležely na dně šuplíku dlouho. Netknuté, v deskách. Trvalo to několik let. A když jsem pak od ní onu skladbu prvně slyšela, rozbrečela jsem se jako malá holka. Bylo to opravdu dojemné. Až v ten okamžik jsem si uvědomila, jak dlouhou cestu vlastně ušla. Jaké množství drobných skladbiček a etud, které musela opravdu pilně cvičit, ji přivedly až sem. 

Od té doby už uplynulo dalších několik let. "Hapku"mi hrála mnohokrát, ví, jakou pro něj mám slabost. Klavír ji stále, i v jejích 16ti letech, baví, což mě moc těší.

A právě přibližně před rokem začala mluvit o houslích. Nejdřív jsem si říkala, co blázní, že už toho i bez nich má dost, ale na druhou stranu mě vlastně potěšilo, jak na sobě pracuje, že se chce posunout dál. Na housle už hrávala její babička - manželova maminka. Ani já a ani mé děti jsme babičku už bohužel neměli možnost poznat. Zemřela rok před tím, než jsme se s manželem seznámili. Její housle pak dlouhá léta ležely téměř zapomenuty na regálu ve sklepě u švagra a švagrové. Sedal na ně prach, stejně jako na druhé housle, které měla švagrová zase po svých příbuzných. A když se pak přišla dcera zeptat, zda by jí ty housle po babičce nedali, ochotně souhlasili. Míša moc toužila po tom, aby se jí dostaly do rukou zrovna ty housle po babičce. Ne ty druhé. Ač babičku nikdy nepoznala, vlastně možná že právě proto, chtěla právě ty její. Ta vazba, ten neuchopitelný a nepopsatelný pocit a zřejmě ta touha po alespoň symbolickém propojení dvou žen, které se bohužel svými životy minuly, tam byla. A tak se k nám dostaly housle. Nejdřív jsme ani nevěděli, jestli jsou to zrovna ty babičiny housle. Nikdo si už za ta léta nebyl schopen vybavit, které jsou které. Jedny housle jsme prostě přinesli domů. A až pak, v drobné přihrádce pouzdra, o které jsme ani nevěděli, že tam je, dcera našla vyznačený monogram babičky. Ta radost byla opravdu veliká. Viděla jsem, jak je Míša nadšená, jak se jí srdce tetelí štěstím. Klaplo to. Prostě to babička nějak zařídila.....věřím tomu.

A tak od letošního září dceři kromě hodin klavíru přibyly v jejích téměř 16ti letech i hodiny houslí. Má skvělou paní učitelku, která její věk přijala jako výzvu a k mnoha malým dětičkám, které už od školkového věku vede od základů, přivzala i téměř dospělou Míšu a společně se do toho pustily. 

Tento týden byla Míši první houslová přehrávka. Takový malý koncertík, na kterém děti rodičům, babičkám a dědečkům předvedou, co se naučily. Když přišla Míša na řadu, viděla jsem na ní tu lehkou nervozitu. Ale nebyla sama. S manželem jsme se v ten okamžik v hledišti drželi za ruku a on byl snad nervoznější než ona. Hlavou mu probíhaly vzpomínky. Na maminku, na Míši babičku, která tam s námi nemohla být. Věděl, že by na ní byla hrozně moc pyšná, že by určitě, stejně jako my, rychlým mrkáním a nenápadným utíráním očí rozháněla ty slzy dojetí, které by se jí do nich hrnuly.

 Jsem na svou dceru nesmírně pyšná, je krásný člověk. Nejen na těle, ale i na duši.
A já jsem šťastný člověk, že ji mám.

Petra