Sobota

Zaplať bůh, že už je sobota. V pondělí jsem si libovala, že náš nový rok bude určitě úžasný,  protože Nový rok, tedy 1. leden u nás takový byl. A jestli platí stará dobrá pořekadla, tak to ani nemůže být jinak. A hned v úterý to začalo. Tak hektický týden jsem dlouho neměla..... V práci se to najednou nějak nahrnulo a já se vracela domů až v dost pozdním odpoledni, některé dny až večer.  

Na dlouhé procházky s pejskama už ani nezbyl čas, tak chudáci museli vzít za vděk jen sem tam oběhnutím bloku a naší zahradou. Ještě že nemáme temperamentní psí tryskomyši. Ti naši jsou rádi se svojí rodinkou a je jim téměř jedno, co se při tom děje. A válení na gauči s páníčkem nebo blbnutí s naším mladým taky není k zahození, no ne?!! :) A jen si nemyslete, on se i pobyt na zahradě může stát na další 2 až 3 měsíce docela adrenalinovou záležitostí.

Teď už o tom můžu psát s klidným srdcem, ale před časem se to u nás doma, co se týká pejsků, trochu zkomplikovalo. 

Jedno odpoledne jsme totiž přijeli z práce a náš Max jedno oko stále přivíral a bělmo měl lehce podrážděné. Tak jsem na nic nečekala a pro jako první SOS jsem se vydala za naším sousedem - veterinářem. A protože jemu se oko opravdu nepozdávalo, objednal Maxe hned na druhý den na oční vyšetření na veterinární kliniku. Domů jsme se vraceli se třemi kapkami a dvěma druhy léků. Max měl totiž v oku vpich. Někde na zahradě zřejmě vběhl do křoví a o trn nebo borovicovou jehlici si poranil rohovku. Po pár dnech se ukázalo, že se oko nelepší a naopak hrozilo, že o něj přijde. Musel rychle na sál. Rohovku mu rozřízli, odstranili poraněnou část a pak zpět zašili. A aby bylo oko po operaci chráněno, museli mu přes něj zašít na víc jak měsíc třetí víčko. Následná péče o něj byla opravdu náročná, především časově. Jedny kapky, deset minut po nich druhé kapky, za hodinu třetí kapky. A to třikrát denně. A k tomu tabletky. Můžu vám říct, že kdybych si ho nemohla brát do práce, nevím nevím , jak bychom to zvládali. Ten víc jak měsíc, kdy očíčko nebylo přes třetí víčko vidět a my nevěděli, co se tam děje a zda se ho podaří zachránit, byl pro mne dost stresující. Teprve po dvou měsících jsme se mohli uklidnit a radovat se z jeho vyléčení.
Je úžasné, jak veterinární péče za poslední léta postoupila. Těm našim psím parťákům je už dnes možné zajistit stejnou péči jako lidem...leckdy i lepší, když má člověk peníze....ale to by bylo už na jiné téma a to tu rozebírat nebudu :)
Moji pejsci jsou takové mé druhé děti. Jsou to kámoši,  opravdoví členové rodiny. A náš život je díky nim o kus pestřejší.
Já teď beru čepici a vodítka a jdu s nimi ven. Vynahradit jim i sobě ten poslední týden. Krom toho, tady svítí nádherně sluníčko, konečně.  To by byl hřích zůstat doma.

Mějte se krásně!
Petra