Letohrádek Kamýk

I my jsme, jako mnoho z vás, využili krásného víkendového počasí a vyrazili na výlet. Tentokrát padl výběr na zříceninu letohrádku Kamýk v Oseku u Rokycan.
Z dálky vypadají ruiny letohrádku opravdu jako z velmi dávné doby, jako zříceniny středověkých kamenných hradů. Vidíte siluetu dvou rovnoběžných zdí, každou se čtyřmi okny. Další dvě stěny chybí a střechu mu tvoří jen volné nebe.
Když jsem ale přišla blíž, bylo mi divné to, že namísto kamene byla jako stavební materiál zdiva použita pálená cihla. Tzn., že byl mnohem mladší, než jsem se původně domnívala.
 Letohrádek založil roku 1750 Jan Šternberk a už asi po 80ti letech z něj zbyla rutina. Zvláštní..... tak krátký čas a tolik snahy, práce a dřiny bylo pryč. Pod zříceninou jsem si pročítala informační tabuli a zaujalo mě, k čemu sloužil. Byl to taneční sál zámecké šlechty:
"Už samotná cesta k němu byla romantická; panstvo nastoupilo pod oseckým zámkem do člunů, ozdobených zářícími lampiony, a plavilo se napříč Podzámeckým rybníkem za rachotu prskajících bengálských ohňů. Muzikanti, usazení na dalším člunu, hráli během plavby serenády,  zatímco pravidelné záběry vesel unášely hosty k podivuhodné stavbě, jejíž okna jim zářila vstříc jako maják na temném útesu.  Přirazili k dřevěnému molu přístaviště a byli vedeni vzhůru po cestě lemované lokaji, z nichž  každý držel v napřažené ruce lucernu. Letohrádek byl slavnostně osvětlen a vyzdoben girlandami z chvojí a květinovými koši. Tanečním sálem pak zněla hudba, páni a dámy vířili v kole, skrývali se za škraboškami, flirtovali a popíjeli perlivé víno až do prvních záblesků svítání."

Úplně to vidím..... To musela být krásná doba. Hlavně tedy  pro šlechtu. 

U zříceniny je příjemně upravené okolí, pěšiny, lavičky...... ale i o samotnou zříceninu je vcelku postaráno. Pálené cihly by na rozdíl od kamene nevydržely dlouhodobé útrapy od deště, mrazu a větru a tak byla torza stěn opatřena fasádou, která je chrání.

 

I výhled byl krásný. 

Naši pejsci šli samozřejmě s námi. Jak to jde, bereme je s sebou.

Pod letohrádkem je starý židovský hřbitov. Tahle místa pro mne mají zvláštní kouzlo, sílu,  vnitřní hloubku....určitě víte, co myslím. Netuším, zda je u nás, v republice, židovský hřbitov, kde se stále pohřbívá. Zatím jsem měla možnost vidět jen staré hřbitovy, kde odpočívají pouze naši dávnější předci. A pokaždé mne osloví právě ta zdánlivá opuštěnost. To počínající propojení s přírodou, náhrobní kameny, které opatrně, tak pomalu a nenápadně, objímají ruce břečťanů, polní trávy, které dokreslují tu atmosféru. Nejraději bych si tam sedla, sama, opravdu sama, a jen se tiše dívala....

Doma, když jsem dávala dohromady fotky z výletu, zjistila jsem, že právě z židovského hřbitova jich mám nejvíc. Ale vlastně se ani nedivím....

Doufám, že i vy jste si báječně užili víkend. 

Petra