Viktorie

Před pár dny jsme se opět vydali s našimi pejsky na výlet. A kam jinam, než do přírody. Během naší cesty jsme už z dálky viděli zajímavou věc, kterou možná už takto nikdy neuvidíme. Za cíl jsme si totiž vybrali kopec Chlum, pod kterým se staví nový železniční tunel. Okolo Chlumu i přes něj vede několik značených turistických tras a jedna z nich prochází přímo staveništěm tunelu. Měli jsme tak možnost naprosto zblízka vidět razicí štít Viktorie. Svou práci už vykonal, oba tubusy tunelu jsou proražené. A "Viktorka" si po těžké dřině užívá vyvezená před tunelem důkladnou očistu. Je to neskutečný kolos. Když stojíte přímo u štítu, je to monstrum. Průměr řezné hlavy má téměř 10 metrů!

Tunel bude součástí železnice mezi Plzní a Prahou. Nahradí úsek, který byl právě díky Chlumu a i nádherné Berounce dost klikatý. Cestu vlakem má zkrátit o několik minut. Snad je to správná úvaha. A snad v dnešní uspěchané době lidé těch pár minut k dobru využijí nějak smysluplně a pozitivně. Já se přiznám, že bych raději jela o 10 minut déle, ale s pěkným výhledem z okna do přírody, než cestu kratší v černé tmě tunelu. 

Za svůj život jsem se vlakem moc nenacestovala. Jako městské dítě jsem měla vše "u nosu" a dojíždění třeba do školy nebo do práce mne tím pádem minulo. Moje cesty vlakem se tak smrskly na občasný školní výlet či cesty na dovolené pod stan s babičkou a dědou ke studenému Baltu. Ale bylo tam prima :) Dodnes si ty cesty vybavuji. Noční jízda v lehátkovém voze pro mne byla téměř stejný zážitek jako moře samotné. A cesta "dvoupatrákem", to bylo tenkrát něco!!! "Babičkooo, dědoooo, musíme nahoru!!!" Stále si vybavuji ten zvuk kolejí: tu-dum-tu-dum---tu-dum-tu-dum. Musím se přiznat, že jsem několik, snad 10 let, vlakem nejela. Až před časem na hrnčířské trhy do Berouna. Překvapilo mne, jak byl přistavený vlak čistý, sedadla měkká. Okamžitě jsem si vzpomněla na dětské cesty na dovolenou, na to, jak jsme s dalšími vrstevníky "vyštvali" dopěláky z kupé, abychom si mohli krátit čas nekonečnou hrou s kartami. Dospěláci nám to pravidelně odpouštěli a možná byli i rádi, že budou mít od nás, zlobičů, chvilku klid a společně proberou, co se za ten rok, kdy se neviděli, událo nového. Ty vzpomínky se mi při nedávném nastoupení do vlaku vybavily tak jasně...... A když se pak vlak do Berouna rozjel....nic, prostě ticho. Ten notoricky známý zvuk vydávaný ocelovými koly vlaku při přejíždění spoje jednotlivých kolejí se nekonal. Možná se mi budete smát, ale víte, že mi to chybělo? Nějak to prostě k cestování vlakem patří. 

Díky výletu okolo Chlumu a jeho tunelu jsem si do svého sešitu přání připsala jedno další. Nový cíl. Podívat se opět k Baltu, na to "naše" místo. Snad najdu i tu borovici, pod kterou každoročně stával náš stan....

Doufám, že si tenhle cíl budu moci odškrtnout brzy.

Mějte krásné dny a kupu splněných přání!

Petra