Šumavská Kvilda

Ve čtvrtek jsme, tak trochu na narychlo, odjeli na třídenní výlet. Naším cílem se stala šumavská Kvilda. Obec malá,  mimo turistickou sezonu skoro zapomenutá horská vesnička s asi 150 obyvateli. Být tu třeba v listopadu, člověk by skoro nepotkal živou duši a o tom, že by si někde dal oběd, o tom by si mohl nechat zdát. Ale v zimě a v létě to tu ožívá. Turistů stovky, k místním jich tu přibývá až 2 tisíce. Tolik tu mají pro turisty ubytovacích kapacit. V zimě tu najdete skvěle upravené lyžařské stopy. Tím jsou Kvilda a okolí známé. 

Kvilda je nejvýše položenou obcí v republice. Leží ve výšce lehce přes 1000 metrů nad mořem a tím pádem už máte ty největší kopce za sebou. Jste v podstatě, s nadsázkou řečeno, na náhorní plošině, proto je běžkaři v zimě a cyklisty v létě tak oblíbená. Nádherná až panenská čistota horské přírody je tu úplně na dosah. A túry nebo výlety tu zvládne i méně zdatný turista. Samozřejmě, není to tu ale úplně po rovině, stále jsme na horách.....

My se na Šumavu vydali už ve čtvrtek, abychom se vyhnuli víkendovému náporu turistů.  Náš výletní den byl pátek. A vyplatilo se.  Žádné davy jsme po cestě nepotkávali a užili jsme si tu nádheru v klidu. Jen my a příroda ....

Vyšlápli jsme si na Bučinu, zaniknou osadu, která leží až na samé hranici s Německem.  Na přelomu 19. a 20. století tu žilo přes 400 lidí. Pak přišla 2. světová válka a jak to bylo dál asi všichni víme. Nejprve vysídlení , pak zničení obce samotné..... Ještě dnes jsou tu stopy po tehdejších domech vidět. Ale příroda už udělala své. Pomalu si i to málo, co tu člověk nechal bere zpět. Z kamenných podezdívek, které tu jako to jediné z domů člověk nechal, vyrůstají stromy.  Je to zvláštní, až mrazivé....sednout si do trávy, vnímat to ticho, klid a říkat si, kdo tu asi žil? A jak? Kam asi odešli? Je to bolestivá historie Evropy.......

Zaniklých osad a obcí je tu víc. Po některých už není ani stopy. Jen v kronikách, na několika fotografiích, občas na turistické tabuli nebo v infocentru. 
Tam se dozvíte i kudy k pramenu naší nejdelší řeky, Vltavy.

Stále bylo na co se koukat, čím se kochat.  Snad jen lesy kolem pramene, ty už tak optimisticky nevypadají. Kůrovec si tu zakousnul víc, než bylo zdrávo. Někde už rostou nové smrčky,  Někde ale stromy nerostou. Jen křoviny a byliny. Derou se na svět skrz odřezaná torza stromů. Ty části,  co leží na zemi, ty nepopadaly sami. To zubatě odřízli lesníci, aby to vypadalo jako zlomené větrem. Tam, kde se pila do stromů nezakousla, tam se tyčí stromy do celé své výšky. Mrtvé,  šedé .....

Naštěstí to není všude a tu krásnou přírodu šumavských kopců můžeme stále vychutnat. Nadechnout se čerstvého vzduchu, ochutnat sladké borůvky, kterých je tam tolik! A nikdo je nesbírá. My byli snad jediní, kdo procházel tenhle kousek Šumavy s modrou pusou :)

Byl to krásný den. V nohách jsme měli spoustu kilometrů a energií  jsme se přitom nabili.  Večer jsme usínali na polosamotě, v lesích  za Kvildou, jen za svitu měsíce. Žádné lampy veřejného osvětlení. Jen ticho, příroda a my. Prostě ráj.

Doufám, že i vy jste měli tak krásné dny.
                                           Petra