PF 2018

Tuhle krásnou kytičku jsem dostala od manžela na Štědrý den. Dal mi ji se slovy poděkování a s přáním štěstí a zdraví.

A já ji dnes posílám i vám.

Posílám vám ji pro radost. Pro šťastné dny celého příštího roku. Ať jich je všech 365. Přeji vám, ať je rok 2018 ten nejlepší, ať najdete vlastní vnitřní klid a pohodu, protože jen díky tomu najdete i vše, co pro sebe mít chcete a potřebujete. Ať máte kolem sebe lidi, které máte rádi a které okolo sebe mít chcete. Važme si chvilek s nimi, protože bohužel, nejsou samozřejmostí. 

Přeji nám všem vstup do nového roku s láskou a otevřeným srdcem.

Petra

Moje chvilka

Včera už mne svrběly ruce. Znáte to......ty volné dny, kdy člověk vypadne z běžného pracovního tempa a povinností a skočí do víru domácích činností jako je vaření, uklízení, vaření, mytí nádobí, vaření, praní prádla, vaření, žehlení.... mezitím návštěvy u nás a nebo my u někoho. No už jsem prostě potřebovala změnu. A keramika, to je jedna z mých lásek. 

Mám ji ráda snad ve všech podobách. Jak vypálený hrnek nebo misku, tak i surovou hlínu. Je mi velmi příjemná na dotek a když se mi z ní povede ještě něco vyrobit, je to bonus navíc. Ono totiž vždycky není posvícení. Na keramiku chodím jednou týdně na pár hodin a nejsem žádný profík. Jako většina lidí, co práci s hlínou nezkusila, jsem si i já myslela, jak je to jednoduché. Znáte ta videa, kde jemné ruce hrnčíře měkce objímají hroudu mazlavé hlíny a během pár chvil vytočí nádhernou vázu nebo hrneček?  Byla jsem přesvědčená, že takhle to budu umět skoro hned. Oooo, to byl takový omyl :)  Za kruhem mi to stále moc nejde, ale snažím se a občas se k němu jdu potrápit. Ale častěji sedím za stolem a modeluji. S děvčaty si při tom stihneme popovídat a i kávu vypít. A když se blíží konec školního roku a s tím spojené prázdniny, znamená to pro nás téměř tříměsíční pauzu. Dlouhá je to pauza! No není nic jednoduššího, než si koupit hlínu domů, no ne? Ideálně, když jste na trzích v Berouně, čeká vás cesta domů ne autem, ale vlakem a nejmenší balení hlíny je deseti kilové.  To vám s každým metrem v nohách ta hlína snad těžkne víc a víc. Ještě že mám obětavého muže, který mi balík s nějakým mumláním o hloupých nápadech vzal z rukou a hodil si ho na rameno. Oni ti chlapi občas umí být gentlemani :) 

A včera jsem opět hlínu vyndala a začala si tvořit.  Většinou hledáme inspiraci mezi děvčaty navzájem a to pak v sušárně stojí třeba 10 podobných keramických stromečků, každý z jiných rukou, každý s trochou osobitosti své tvořitelky.  Občas se koukneme na internet a inspiraci najdeme tam. Vždyť to znáte, je to v každé práci podobné, ať  háčkujete, pletete nebo vaříte. 

Včera jsem si dělala opět andílka. Manžel na to reagoval slovy: "Zase anděla? Nechceš udělat třeba nějakou čarodějnici?"

Zjevně neví,  že andělů není nikdy doma dost :) Prostě není žena.....chlapi to mají asi jinak nastavené.  Možná bohudík, alespoň to máme v domácnosti vyvážené :)  Andílek ještě hotový není,  ale z poslední hodiny keramiky jsem si přinesla obrázky na zeď. Teprve jim budu hledat místo, kam je zavěsím.  Zatím nevím. Možná ven, do našeho letního posezení. 

Snad jste i vy našli při vánočním návštěvním shonu nějakou tu chvilku jen pro sebe. On to člověk občas potřebuje.

Přeji vám krásné dny!

Petra

Na Boží hod

Svíčková na Boží hod a kachna na Štěpána. To prostě musí v naší rodině být. Neuvařit tyhle dobroty se rovná nedodržení tradice bramborového salátu na Štědrý večer. Takže u nás je jídelníček na svátky už předem jasný. Jenže.....takové obžerství musí být vyváženo nějakou tou aktivitou. Jenže, ano další jenže :) .....taky nemáte mezi svátky prakticky jediný den volný? Já si každý rok říkám, jak si to volno užiju a nakonec, když se povede jedno odpoledne bez návštěvy, provolávám sláva.  Ale abych to uvedla na pravou míru, návštěvy jsou to milé, vždyť to znáte.  S mnohými příbuznými se vidíme téměř jen o Vánocích a tak jsou nám společné chvilky vzácné a pořádně si je užíváme. A včera nám, naprosto nečekaně,  bohužel kvůli nemoci švagrové,  odpadla jedna návštěva. Na nic jsme tím pádem nečekali a vydali jsme se ven, na výlet do přírody.

 Bylo až neuvěřitelné,  že jsme venku během našeho výšlapu téměř nikoho nepotkali. Asi všichni sedí po těch návštěvách  :)  My se vypravili do malé obce Liblín a z ní pak na zříceninu hradu Libštejn. Celou cestu jsme šli po pěšině nebo turistické cestě, tak si to užívali i naši psi, kteří nemuseli být na vodítku. Max jako vždy běhal mezi jednotlivými členy rodiny a naháněl nás jako ovčácký pes dohromady. Je vždycky celý nesvůj, když se mu rozdělíme a on neví, s kým má jít :)

Byli jsme venku poměrně dlouho. To ticho, klid....naprosto úžasné! 

Mrzí mi, že na Havlovu skálu,  kde je nádherná vyhlídka na meandr kouzelné řeky Berounky, jsme se dostali až za velkého šera. Fotit už se moc nedalo, ale i tak, ten výhled byl až neskutečný. Budeme si tam muset vyrazit ještě jednou, v lepší hodinu a za lepšího počasí. To za tu cestu stojí.

A pro zajímavost.....takový pěkný strom jsme cestou míjeli.  Snad nám tím příroda nechtěla něco naznačit :)

Mějte krásné dny a užívejte si je jak nejlépe to jde.

Petra

Krásné Vánoce!

U nás už je vše připraveno.  Dárky jsou zabalené, stromeček ozdobený. 

Dopoledne jsme udělali jako každý rok nadílku zvířatům v lese. Trochu jim přilepšit mrkví, jablky, petrželí......

A za pár chvil vyrazíme na hřbitov. Zapálit svíčku těm, kteří tu v dnešní sváteční den už nemohou být s námi.

Pak už zpátky domů. 

Moc vám všem přeji, abyste se u dnešního štědrovečerního stolu sešli s těmi,  které máte rádi a s kterými je vám dobře. 

A Ježíšku,  moc prosím,  ať je to tak i příští rok.

Petra

Rybova Česká mše vánoční

Včerejší večer byl pro mne na dlouhou dobu nezapomenutelný. Rybova Česká mše vánoční ve Šťáhlavském kostele..... V naší předvánoční atmosféře to byla třešinka na dortu. Sbor čtyřiceti pěvců z řad gymnazistů a šťáhlavských ochotníků a komorní orchestr gymnázia, složený z přibližně 13ti muzikantů, rozezvučel malebný vesnický kostel tak, že nám běhal chvílemi až mráz po zádech. Kostel byl plný k prasknutí, jediné místo v lavicích nebylo prázdné a mnozí museli stát.

 Rybova mše je opravdu krásná. Ani se nedivím, že je známá a oblíbená i po dvoustech letech. Česká, srozumitelná, ne tak ponurá jako bývají jiné skladby znějící běžně v kostele, a je s příběhem, který si všichni rádi připomenou rok co rok.

Bylo to opravdu kouzelné.
Moc všem, kteří se na včerejším večeru podíleli, děkuji. Jste úžasní!
Už teď je mi líto, že si na další budu muset počkat celý rok.

A vám všem, kteří čtete tyto řádky přeji, ať zažíváte jen samé krásné dny. Ten můj včerejší právě takový byl.

Petra

Pečený čaj......

.....zná už asi každá z vás. I my ho poslední roky s oblibou děláme. Vyzkoušeli jsme ho už z mnoha druhů ovoce a koření. V letní sezóně se snažím dělat především z čerstvého ovoce, ale ne vždy se povede sklizeň různých druhů v jeden čas. A tak nepohrdnu ani mraženým. Letošní dávku v létě zavařeného čaje už jsme zvládli spotřebovat (máme ho opravdu rádi), tak jsem vyrazila na nákup do Globusu. Líbí se mi jejich systém mražených surovin. Můžu si nabrat tolik, kolik potřebuji, namíchat si tím pádem vlastní poměry. To je super. Tenhle čajík je z jahod, višní, borůvek a exotické směsi.

A kdo by neznal recept a chtěl by to zkusit, zde je návod jak na to:

Ingredience:

2 kg ovoce

1 kg cukru krupice

celá skořice - 1-2 balíčky

3 ks badyánu

20 ks hřebíčku

1 dcl rum

Různé druhy ovoce smíchám dohromady, větší kousky předem rozkrájím. Vysypu do pekáče, přidám cukr  (toho může být i méně, podle toho, z jak sladkého ovoce ho děláte a jak moc sladký čaj máte rádi) a koření, vše promíchám a dám péct na 180°C nepřikryté do trouby. Peču cca 3/4 hodiny, u mraženého déle, přeci jenom nějaký čas navíc je potřeba na to, aby v troubě ovoce rozmrzlo. Čerstvé ovoce podleji vodou (2 dcl), u mraženého to není potřeba. Během pečení několikrát vše promíchám. Nakonec do vroucího čaje vmíchám 1dcl rumu. A pak rychle do skleniček, zavíčkovat a na 10 minut otočit sklínku dnem vzhůru. Dříve se mi stávalo, že než jsem naplnila všechny skleničky, tak ty poslední už nebyly tak horké a tím pádem hrozilo, že se víčka "nechytnou" Proto dávám pekáček po vyndání z trouby na sporák a neustále směs přihřívám na mírném plameni.

Ať se povede i vám :) Až přijdete vymrzlí z procházky, určitě přijde vhod.

Krásné andělské dny!

Petra

PS: pečený čaj je skvělý taky v bílém jogurtu nebo tvarohu :)

Sousedé

Bydlíme v okrajové části města.  Kdysi byla naše čtvrť samostatnou malou obcí, vesnicí, a jestli se nepletu, tak byla až někdy v 50tých letech připojena k městu. Lidé tu žili, i když ve městě, jako na vesnici. Měli k sobě blíž,  všichni se znali, na chodníku se zdravili a než děti přišly ze školy, jejich mámy už věděly, co se ve škole stalo a kdo tam musel za trest zůstat o hodinu déle. 

Ale už i tady je to jiné. Žijeme více anonymně, pěšky chodí lidé čím dál tím méně a tak se potkáváme často jen v autech, projíždějících kolem sebe. Zvedneme jen ruku na pozdrav a frčíme dál. Není to škoda? Téměř neznat sousedy? 

My se se sousedkou rozhodly, že to tak nenecháme :)  A právě předvánoční čas je ten správný k sousedskému setkání,  pozdravení a popřání šťastných svátků sousedům v ulici. Osm domů. Tolik jich je v naší ulici. Je krátká, slepá. Pozvánku do schránky dostali všichni. A na ní příslib, že pro zahřátí bude k dispozici horký svařák a čaj. Sešlo se nás 23 dospělých a 2 děti.  Úžasné číslo!  Z každého domu sousedé přišli. Z předpokládané půlhodiny jsme společně na ulici strávili 4 hodiny, bavili se, popili a pojedli, protože každý s sebou přinesl i něco na zub. Všichni jsme se shodli, že to byl večer opravdu povedený a že náš první ročník nezůstane poslední. 

Třeba i vy máte sousedku či souseda, se kterými se jen míjíte a možná je teď ten správný čas na pár pěkných slov. Stojí to za to. 

Krásný adventní čas. 

Petra

Housle

Housle se u nás doma objevily teprve nedávno, snad někdy koncem srpna. A nebylo to jen tak samo sebou. O houslích mluvila dcera minimálně rok. Už dlouhou dobu hraje na klavír. Začala se mu věnovat v posledním roce školky a stále ji hraní baví. Už 10 let, krásných deset let. Ještě pořád si pamatuji ty hodiny v Lidušce, které jsem jednou týdně absolvovala s ní. Neuměla číst a psát a přítomnost rodiče při hodině byla tím pádem přínosná pro všechny strany. Když začínala tenkrát, coby malá holčička, která ani nedosáhla nožkama na pedály, na klavír hrát, sehnala jsem si noty na Hapkovu skladbu  Panna a netvor - Motiv panny. Tuhle nádhernou skladbu ze známé pohádky mám moc ráda a tajně jsem doufala, že ji hraní na klavír po pár letech neomrzí a nevzdá to, a že mi ji jednou sama zahraje..... Ty noty ležely na dně šuplíku dlouho. Netknuté, v deskách. Trvalo to několik let. A když jsem pak od ní onu skladbu prvně slyšela, rozbrečela jsem se jako malá holka. Bylo to opravdu dojemné. Až v ten okamžik jsem si uvědomila, jak dlouhou cestu vlastně ušla. Jaké množství drobných skladbiček a etud, které musela opravdu pilně cvičit, ji přivedly až sem. 

Od té doby už uplynulo dalších několik let. "Hapku"mi hrála mnohokrát, ví, jakou pro něj mám slabost. Klavír ji stále, i v jejích 16ti letech, baví, což mě moc těší.

A právě přibližně před rokem začala mluvit o houslích. Nejdřív jsem si říkala, co blázní, že už toho i bez nich má dost, ale na druhou stranu mě vlastně potěšilo, jak na sobě pracuje, že se chce posunout dál. Na housle už hrávala její babička - manželova maminka. Ani já a ani mé děti jsme babičku už bohužel neměli možnost poznat. Zemřela rok před tím, než jsme se s manželem seznámili. Její housle pak dlouhá léta ležely téměř zapomenuty na regálu ve sklepě u švagra a švagrové. Sedal na ně prach, stejně jako na druhé housle, které měla švagrová zase po svých příbuzných. A když se pak přišla dcera zeptat, zda by jí ty housle po babičce nedali, ochotně souhlasili. Míša moc toužila po tom, aby se jí dostaly do rukou zrovna ty housle po babičce. Ne ty druhé. Ač babičku nikdy nepoznala, vlastně možná že právě proto, chtěla právě ty její. Ta vazba, ten neuchopitelný a nepopsatelný pocit a zřejmě ta touha po alespoň symbolickém propojení dvou žen, které se bohužel svými životy minuly, tam byla. A tak se k nám dostaly housle. Nejdřív jsme ani nevěděli, jestli jsou to zrovna ty babičiny housle. Nikdo si už za ta léta nebyl schopen vybavit, které jsou které. Jedny housle jsme prostě přinesli domů. A až pak, v drobné přihrádce pouzdra, o které jsme ani nevěděli, že tam je, dcera našla vyznačený monogram babičky. Ta radost byla opravdu veliká. Viděla jsem, jak je Míša nadšená, jak se jí srdce tetelí štěstím. Klaplo to. Prostě to babička nějak zařídila.....věřím tomu.

A tak od letošního září dceři kromě hodin klavíru přibyly v jejích téměř 16ti letech i hodiny houslí. Má skvělou paní učitelku, která její věk přijala jako výzvu a k mnoha malým dětičkám, které už od školkového věku vede od základů, přivzala i téměř dospělou Míšu a společně se do toho pustily. 

Tento týden byla Míši první houslová přehrávka. Takový malý koncertík, na kterém děti rodičům, babičkám a dědečkům předvedou, co se naučily. Když přišla Míša na řadu, viděla jsem na ní tu lehkou nervozitu. Ale nebyla sama. S manželem jsme se v ten okamžik v hledišti drželi za ruku a on byl snad nervoznější než ona. Hlavou mu probíhaly vzpomínky. Na maminku, na Míši babičku, která tam s námi nemohla být. Věděl, že by na ní byla hrozně moc pyšná, že by určitě, stejně jako my, rychlým mrkáním a nenápadným utíráním očí rozháněla ty slzy dojetí, které by se jí do nich hrnuly.

 Jsem na svou dceru nesmírně pyšná, je krásný člověk. Nejen na těle, ale i na duši.
A já jsem šťastný člověk, že ji mám.

Petra

První sníh

Včera v podvečer u nás napadl první sníh, který vydržel několik hodin. Bylo to naprosto kouzelné. Zahrada se krásně proměnila a druhá adventní neděle dostala ten správný vánoční nádech. Sníh prostě k zimě patří a Vánoce na sněhu, to jsou pro mne ty správné Vánoce. Ráno sice po sněhu už nebylo ani památky, ale výhled počasí další várku v druhé půlce týdne slibuje.

 Tak vám posílám pár fotek od nás :)

Já jsem o víkendu začala s pečením cukroví. Kromě perníčků, ty už u nás doma byly. Ano, minulý čas je namístě, protože během dvou dnů se snědly. Tedy....má rodinka je snědla. Od švagrové jsme dostali krabičku cukroví. Je to čiperka, už má napečeno a poslepováno a tak nám dala ochutnávku. Mňam, mňam, to byla dobrota. Cukroví zmizelo opět jako pára nad hrncem. Tak snad se mi z toho našeho podaří něco uchovat do Štědrého dne. 

My si druhou adventní neděli krásně užili, snad i vy.

Mějte hezký den.

Petra

Zelné placky

Kdybyste někdo měl při pečení vánočního cukroví a občasném ochutnávání už přeslazenou pusu, posílám recept na slanou změnu :)

ingredience:

500 g hladké mouky

500 g kysaného zelí

150 g vepřového sádla

150 g anglické slaniny

trochu pepře

půl lžičky soli

lžička mletého kmínu

Vše smíchám dohromady a v ruce vytvaruji placky.  Peču na pečicím papíře na 180° lehce do růžova. Ještě teplé jsou snad nejlepší !!

Na sudové zelí už jsem nikde nenarazila ani nepamatuju. Kdyz jsem byla malá, mívala ho naše zelinářka. Pamatuju dodnes na ten soudek s dřevěnou puklicí, co stál u pultu..... Dnes kupuju v sáčku v obchodě. I to je dobré, to musím uznat.  Do placek ho dávám jen s trochou šťávy, aby nebylo těsto příliš řídké. 

U nás je dnes zima a hlavně hodně větrno. Z procházky jsme přišli vymrzlí, tak teplé placky přišly vhod. 

Mějte krásný víkend! 

Petra

Šneci z listového těsta......

........u nás hrají prim. Kdybych jich upekla trojitou dávku, nezbyde do druhého dne ani jediný. Dají se jíst k pivu, vínu a nebo i jen tak.

 Recept:

2 balíčky listového těsta (já kupuji už vyválené)

kečup

šunka

30% sýr vcelku

koření na americké brambory

1 vajíčko

Listové těsto nechám chvilinku z lednice povolit. Pak ho rozvinu a potřu kečupem, pokladu plátky šunky, posypu nahrubo nastrouhaným sýrem a zavinu. Roládku nakrájím na cca 1,5 cm silné plátky, dám na plech s pečicím papírem, potřu rozšlehaným vejcem a nakonec okořením špetkou koření. V troubě je peču na 180°C dokud nezezlátnou.

Zkoušeli jsme už několik variací: s nivou, s anglickou slaninou, s grilovacím kořením...... a vždy byly šmakózní. 

Nechte si chutnat :)

Hezký den přeje

Petra

Viktorie

Před pár dny jsme se opět vydali s našimi pejsky na výlet. A kam jinam, než do přírody. Během naší cesty jsme už z dálky viděli zajímavou věc, kterou možná už takto nikdy neuvidíme. Za cíl jsme si totiž vybrali kopec Chlum, pod kterým se staví nový železniční tunel. Okolo Chlumu i přes něj vede několik značených turistických tras a jedna z nich prochází přímo staveništěm tunelu. Měli jsme tak možnost naprosto zblízka vidět razicí štít Viktorie. Svou práci už vykonal, oba tubusy tunelu jsou proražené. A "Viktorka" si po těžké dřině užívá vyvezená před tunelem důkladnou očistu. Je to neskutečný kolos. Když stojíte přímo u štítu, je to monstrum. Průměr řezné hlavy má téměř 10 metrů!

Sypu, sypu.......

.........do krmítka. Už mrzne, tak není na co čekat. Já už krmím pár týdnů a tihle malí opeřenci si semínka slunečnice našli velice rychle. Ještě týž den, co jsem nasypala, se na krmítko začali slétávat. Různé druhy sýkorek tu máme každý rok. Koňadry, modřinky i sýkorku uhelníčka. Letos se nám tu poprvé objevily i parukářky. Jen se mi ji nepodařilo zatím vyfotit. Nově tu máme i vrabce. Ano, ty obyčejné a všudy přítomné vrabčáky. A to vám povím, ty tedy umí dělat rámus...to je křiku. Je to normálně přímo ptačí komando.

První svíce.....

....se rozhořela i u nás.  Letos jsem ozdobila namísto věnce proutěný truhlíček. Pár smrkových větviček přinesených ze sobotní procházky, několik větviček tůjí ze zahrady a pak už jen drobné ozdoby z březové kůry.  Mám ráda tu jednoduchost a zároveň kousek přírody zanesený do domu.

Žehlení košilí........

.....nemám vůbec ráda. Když tak o tom přemýšlím, je to činnost, kterou mám ráda snad ze všeho nejméně. Když mám zrovna ve várce prádla košili, ještě k tomu s dlouhým rukávem, má přesně určený čas, kdy přijde na řadu. Není to ani na začátku a ani na samém konci. Beru si ji zkrátka do parády někdy uprostřed. To už jsem tak správně rozjetá, že mi ani žehlení košile náladu nezkazí :)