Prvorepublikový vaječný koňak

Krásný podvečer, přátelé,

Vaječný koňak patří k našim Vánocům jako ozdobený stromek. Přes rok si na něj ani nevzpomenu, ale jak se blíží advent, už se nemůžeme dočkat. Tentokrát se budu chlubit cizím peřím.....no, cizím až tak ne, koňak tentokrát dělala moje mami.

Tenhle prvorepublikový recept na vaječný koňak se u nás opravdu dědí z generace na generaci. Nehledejte v něm salko nebo kondenzované mléko v plechu. Tyhle vymoženosti naše prababičky neměly. Měly jen poctivé suroviny a čas a chuť vyrobit něco moc dobrého. Čas tu je správně napsaný, tahle receptura není jen o tom, že zahřeju a smíchám vše dohromady a mám za 10 minut hotovo. Tenhle koňak chce trpělivost a onen zmíněný čas. Ale nebojte se, zase na celý den to není  a věřte, stojí to za to ツ 

ingredience na 1 litr vaječného koňaku: 

1/4 l rumu 

500 ml 40% smetany 

5 žloutků 

100 g vanilkového cukru

250 g cukru krupice 

Český rum dřív býval 40%. Dnes už ho s tímhle množstvím alkoholu nevyrábí, tak při koupi vybíráme jemu nejbližší 37,5% Božkov Tuzemák originál (neplést s Božkov Tuzemákem tradičním, ten má alkoholu ještě méně). Smetana s tučností 40% se špatně shání, vyrábí ji už snad jen Kunín, nově jsem ji ale před pár dny viděla i v Lidlu ツ 

A jak na to:

Žloutky a cukry třete v horké vodní lázni (nevařit) cca půl hodiny, ideálně např. v nerez míse, která dobře vede teplo. Míchat metličkou často, velmi často, skoro stále. Do této žloutkové pěny vlijte ohřátou smetanu a opět míchejte, tentokrát přibližně 3/4 hodiny. Nezapomeňte, že teplota ingrediencí, které smícháváte dohromady, musí být vždy stejná! Pak misku sundejte z ohně a při častém míchání nechte úplně vystydnout. Po té nalijte rum (opět stejné teploty), dobře promíchejte a přes sítko naplňte do lahví. A je hotovo ツ

Vaječný koňak skladujeme v lednici. Díky rumu vydrží dlouho. Tedy .... záleží jak moc zvládnete odolávat vy a všichni ve vaší domácnosti. Nám se ještě nikdy zkazit nestihl  :o)

A co u vás doma, připravujete kromě tradičního svařáku i nějaký jiný vánoční nápoj? 

Zdravím vás.

Petra

Pohár se zkaramelizovanými jablky

 

Krásný den, vážení.

Někdy jsou ty obyčejné věci tím nejlepším. 

Opět mi začala škola, kvůli covidové situaci momentálně pouze on-line. Přiznám se, že mi to až tak nevadí. Jako dálkaři jsme i tak odkázáni především na samostudium, na každý předmět  ve škole máme za normálních okolností pouze jednu jedinou půldenní přednášku a vybavení skripty, odbornou literaturou, stohy papírů a dalšími studijními podklady se na to vrháme až doma po večerech. Někteří přednášející, zatím bohužel menšina, i pro nás dálkaře nahráli v předchozích letech přednášky denních studentů na video. Jedenáct až třináct, hodinu a půl dlouhých přednášek z jednoho předmětu, které absolvují ti mladí lidé, kteří studují běžným způsobem VŠ, nám nahráli na školní server. A my dálkaři  máme možnost si je kdykoliv pustit.  Učit se i z nich. Nemusíme jen číst z papírů ty často suchopárné a občas až uspávající texty. Znáte to.... Když vám o tom někdo vypráví, když vám podá ta data lidštějším způsobem, zapamatujete si mnohem víc. 
Mám za sebou prvních pár přednášek z tohoto semestru. Prvních videopřednášek. Budu doufat, že i ostatní přednášející se přidají k těm vstřícnějším a svá videa nám nahrají. 
A vám se předem moc omlouvám, možná tu budu o trochu méně. Ale slibuju, budu se snažit svět blogů moc nezanedbávat. Tak mi držte palce ツ

Ale abych se vrátila k první větě tohoto příspěvku..... když není času nazbyt, musí, když nás honí mlsná, stačit i nějaká ta rychlovka. Klasické české tvarohové buchty upeču prostě někdy jindy. Nám dnes přišel vhod obyčejný vanilkový puding.  A s trochou zkaramelizovaných jablek neměl chybu ツ
V rendlíčku jsem si rozpustila asi 2 lžíce másla, do něj vsypala 3 lžíce cukru a nechala jsem ho na středním teplotě zkaramelizovat. Pak přidala na kousky pokrájená tři oloupaná jablka, skořici, 1 hřebíček a nechala asi 20 minut dusit. Karamel má tendenci, jak se nejprve od jablíček ochladí, se srazit. Ale nelekněte se, hned jak jablíčka pustí šťávu, začne se opět rozpouštět. Poslední čtvrté jablíčko dávám tak 5 minut před koncem, aby část zůstala příjemně na zkus ツ A to je i čas i na případné doslazení, máte-li kyseláky.

Víc fotek nemám. Rodina mi to nedovolila. Prostě nechtěli čekat, až si to dofotím, protože: "nejlepší je to, mami, ještě teplé!"

Mějte prima dny.

A opatrujte se ♡

Petra

Cuketa pro chlapa

 

Krásný den vám všem.

Tohle cuketové jídlo odmítne z mužské populace málokterý. To mám lety prověřené. Oblíznou se a ještě si přidají. Je to fakt psychologie. Alespoň u nás. Jak vidí cuketu v kuchyni, už mají řeči a vtipné poznámky, že tohle nikdy jíst nebudou, to ať si pochutnám sama, že by z cukety měli akorát osypky a pod. Ale když neví, co se chystá a přijdou do kuchyně, kde už jede trouba na plné obrátky, to už natahují nosy, co že se to tak voňavého peče, hmmmm ツ 

Tenhle recept už tu jednou mám. Ale protože teď vrcholí sklizeň cuket a mnozí už neví, co s takovou úrodou, jdu sem s ním znovu:

Cuketová nádivka

ingredience: 

1 kg oloupané a nahrubo nastrouhané cukety (u těch přerostlých vykrojím ten sušší prostředek s jadérky, u malých a středních ho klidně nechávám)

1/2 hrnku oleje

1 hrnek hrubé mouky

1 prášek do pečiva 

2 vejce

4 rohlíky na drobné kostičky

1 cibule nadrobno nakrájená

pažitka
petrželka

česnek 

sůl 

špetka muškátového oříšku 

šunka, anglická slanina, sýr .....podle chuti a zásob v lednici, u nás je obvyklá kombinace 15 dkg anglické a 15 dkg sýra

2 vejce na polití

Vše, kromě posledně zmíněných 2 vajec, promíchat v míse dohromady (míchám dokud cítím, že jsou kostičky rohlíků ještě suché),  dát do pekáčku s pečicím papírem, polít vyšlehanými vejci a dát péct na 200°C do zlatavé kůrky :) Pak už jen nechat vystydnout. U nás se cuketová nádivka rána nedožije, z pekáčku mizí rychlostí blesku. Třeba i ke grilovanému masu nebo klobásce je vynikající. Ale my ji většinou sníme jen tak ツ

Tak ať se povede a dejte mi vědět jestli si vaše mužské polovičky či potomci pochutnaly tak jako ti naši cuketoví odpůrci ツ

                                                                                      Mějte prima dny, 

                                                                                                                 Petra

PS: kdybyste někdo věděl jak v novém bloggeru nastavit fotky tak, aby se zobrazovaly v nějakém normálním měřítku i na mobilu, budu vděčná za radu. Na počítači jsou OK, ale v telefonu už moc ne. Díky ❤

Spolu u první svíčky......

Spolu u první svíčky je výzva od Blondýnky.

Výzva, která má na chvilku první adventní neděle spojit komunitu blogerů a blogerek. I já se k ní ráda přidávám. Přicházím k vám s naším zvykem, který je vlastně zvykem poměrně novým, jen asi 14 let starým, ale už u nás zdomácněl :) A s adventními nedělemi úzce souvisí.

Doma jsme čtyři. Stejně jako adventních nedělí a svící, které během nich zapalujeme. A u nás má každý svou svíčku. Zapalujeme je postupně, od nejmladšího člena rodiny. První svíčka je tedy naší dcery. I dnes to byla ona, kdo ji zapálil. Příští týden bude tu svoji zapalovat syn. Předáváme si adventní štafetu po týdnu až po toho nejstaršího, tedy mého muže. Zasedáme ke společnému stolu, na kterém adventní věnec máme a společně si ten náš rodinný vánoční rituál vychutnáváme. Jsme rádi, že můžeme být ve zdraví spolu, protože to je to nejvíc.....

Važme si těch chvil, ne každý to štěstí má.

Mějte krásný adventní čas. Zkuste si ho užít bez stresu a v pohodě. I já se o to pokusím ☺

Petra

Srdce od dětí

Tohle betonové srdce osázené sukulenty jsem dostala od mých dětí. Šly se mnou, když jsem se zastavila u výlohy květinářství a obdivovala jsem tu krásnou kombinaci. Za výkladem jich měli několik, různé tvary betonových květináčů, různé rostlinky....

A za pár dní jsem srdíčko dostala jako dárek. 

No řekněte, nejsou zlatí?  Ani netuší jakou radost mi udělaly. Dárkem samozřejmě ano, a velikou. Ale ještě větší tím jací jsou. Všímaví, empatičtí, dobrosrdeční..... Chtěly mě potěšit, udělat radost a to se jim víc než povedlo. 

♥️♥️

A co vy, milé blogerky a přátelé, máte už nějaké plány na nadcházející prodloužený víkend? U nás se koná několik akcí, ani jsme nevěděli, které navštívit. Nakonec ale možná zůstaneme i přes pěkné počasí doma. Chytli jsme nějakého bacila a kromě manžela všichni trochu poleháváme. Vy se mějte krásně a užívejte plnými doušky báječné podzimní dny.

Petra

Výzva "Moje poklady"

Před časem vyhlásila Marta na svém blogu výzvu Moje poklady

a já se hned přihlásila. Bez rozmyslu. Taky proč ne, poklady srdci blízké máme doma snad všichni. I já. A až po té jsem začala přemýšlet jaké poklady vlastně mám. No jistě, největším pokladem je má rodina, mé stále ještě občasně pubertální děti, které miluju každým kouskem svého srdce, i když zrovna nemají náladu a tváří se jako kakabus o:) Dlužno napsat, že se to stává už opravdu jen ojediněle a já s úžasem sleduji, jací prima lidé z nich vyrostli. Ale vyfotit se na blog pochopitelně nechtějí. 

Velkými poklady jsou i mí pejsci, chlupatí společníci, kamarádi vždy s dobrou náladou, připraveni mne vítat, i když se vracím třeba po pouhé minutě, kdy jsem byla jen s odpadky. Ale ty jsem vám na blogu už taky ukázala.

Mé poklady, které vám tu představím, jsou tudíž jiné. Ale srdci blízké mi jsou moc. Jsou to poklady z dětství, poklady se vzpomínkami.....

Obrázky z kovu vyráběné kovářem, zámečníkem či kutilem měla na zdi pokoje nejedna domácnost. I ta mé babičky. Vím, většina lidí je už dávno zlikvidovala, do dnešních domů asi se moc nehodí. Ale tenhle čáp s rákosím, ten prostě do smetí nepatří. Bylo to to první, na co mi padl zrak pokaždé, když jsem u babičky otevřela vchodové dveře. Visel tam léta, stále na tom samém místě, hned proti dveřím. 

A stejné místo mu patří i v našem domě. Netuším, kdo je autorem ani jak se k babičce dostal. A není toho moc, co po babičce mám. Ale tenhle obrázek mi ji dnes a denně připomíná. A čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, jak málo jsem si coby dítě vážila chvil s prarodiči. A je mi to líto. Ten společný čas už nevrátím, bohužel.

Můj druhý poklad patří do skupiny zvonečků. Nemám jich tedy tolik, že by se to dalo nazývat sbírkou, ale tenhle má čestné místo. Je to totiž zvonek Ježíškovský. S roční pravidelností nám svým cinkáním otevíral dveře obývacího pokoje, kde jsme pod stromečkem nacházeli vánoční dárky. Ke zvonečku jsme jako děti měly takovou úctu, že bychom na něj během roku téměř ani nesáhly, natož abychom si s ním hrály. Byl pro nás tak posvátný! Prostě Ježíškovský. Má už taky své roky a jestli si pamatuji dobře, vánočně zvonil už v dětských letech mého táty. Doufám, moc si to přeji, aby byl s naší rodinou dál. Aby třeba za několik let zvonil další dětské generaci.

Poslední poklad, který vám představím je opět spjat s mým dětstvím a babičkou. S tou babičkou, po které mám kovaný obrázek čápa. Od ní jsem totiž dostala tohoto zajíčka. Hračku tak malou, že ji schováte do kapsy. Zajíčka s prádelním kolíčkem uvnitř, kterého jsem měla tolikrát připnutého na prstu! Chodíval se mnou ven, držel se knoflíkové légy mé dětské košile nebo okraje trička. Až se divím, že jsem ho tenkrát nikde neztratila. Brala jsem ho na každou dovolenou, každé prázdniny. 

Kožíšek už má hodně vypelichaný, tlapičky několikrát zašívané a červená mašlička na jeho krčku už není téměř vidět. Ale stále ho mám. Asi jsem dětinská, ale není nikde schovaný. Sedí jako jediná hračka na poličce v kuchyni a dělá mi společnost každý den :)

Marti, nápad s touto výzvou byl opravdu báječný. Pro mne to neznamenalo jen projít dům, vyfotit pár fotek a napsat příspěvek. Bylo to pro mne zastavení, zavzpomínání. Otočení se zpět do minulosti a připomenutí si těch okamžiků, které mi navždy mají zůstat v srdci. Děkuji ti.

Mějte se všichni moc krásně. A važme si chvil, kdy můžeme být s těmi, které máme rádi a s kterými být chceme.

Petra

Vysvědčení

Kdo má doma školáky, má už pravděpodobně doma i pololetní  vysvědčení.

My dnes s mužem koupili našim dětem "zákusek za vysvědčení ". Přímo takhle ho měli v cukrárně  pojmenovaný. Smajlíky i šklebíky, každý vybíral, co uznal za vhodné. My koupili dva usměváčky. 

Já si občas říkám, že zažívají stres leckdy větší a častěji než já v práci.
A za tu pololetní snahu si alespoň kousek sladkého zaslouží.


Mějte se moc hezky.

Petra

Závěrečná

Je to 26 let, co jsem jí měla já. Když vidím tu číslovku, zdá se mi až neuvěřitelné, jak je to dlouho. Letí to neskutečně.
A teď, včera, měly "závěrečnou" v tanečních mé děti. 

V ten den jsou pro tanečnici šaty snad to nejdůležitější. A musím uznat že ty, které si vybrala má dcera, se mi líbily ze všech nejvíc. Je to tím, že je měla na sobě právě ona? Nevím, ale včera vypadala opravdu jako princezna. A se svým tanečníkem jim to na parketu moc slušelo.

A mimochodem, tančili skvěle!  

Mládeži, nechcete si dát ještě kurz pro pokročilé? :)

Vůbec na všechny tančící páry byl krásný pohled. Všichni ve slavnostním, usmívající se na sebe.....a secesní sál Měšťanské besedy to ještě podtrhával. Chvilku by člověk skoro měl pocit, že se zastavil čas a my nahlédli do doby, kdy sál zažíval plesy a dámy v róbách a pány v oblecích běžně. To musely být časy!! To bych chtěla zažít.......

Nemáte někdo stroj času? o)

Ale nejen na dceru jsem byla včera pyšná. Jak jsem psala v úvodu, "závěrečnou" měly mé děti. Tzn. i syn. S tanečními si dal lehce načas. Když chodili kluci z jeho třídy, tak se mu nechtělo. A já ho nenutila. Stejně by se nenechal :) . A když se přihlásila dcera s kamarádkami a známými, přidal se k nim. A myslím, že teď si to užil mnohem víc, než kdyby chodil tenkrát. Takže maminky, co máte kluky bránící se tanečním jak kdyby šlo o život, třeba si to časem rozmyslí. A soudě podle věku mnohých včerejších tanečníků, nebudou rozhodně jediní.

Sluší jim to, že? Babičce i slza ukápla :) 

Letos to byla už třetí kulturně plesová akce našich dětí.......a včerejší večer byl zase jeden z těch moc krásných. 

Moc si vážím toho, že si je můžeme užívat spolu. Mám vás oba moc ráda!! 

❤❤

Na Tři krále .....

se u nás doma žádné tradiční jídlo nevařilo ani nepeklo. Přesto se jedna tradice dodržovala a to opravdu striktně. Bylo to obligátní uklízení stromku.

Pamatuji si jako malá holka na to, že na tom, aby se přesně 6. ledna uklidilo vše vánoční, trval náš taťka.  Ani o den dřív,  ani o den později.  I kdyby rodinu zachvátila španělská chřipka, tak v ten den jsme museli stát v zástupu v obýváku a do krabic uklízet všechny ty ozdoby, světýlka, řetězy a svícny.  Nechápala jsem, proč by to nemohlo počkat třeba do víkendu, když byl zrovna všední den. Ale nemohlo. Na Tři krále je prostě na Tři krále a hotovo. Taťka byl v tomhle nesmlouvavý. A my jako děti si říkali, že až my budeme dospělí....... znáte to :) Jediné, co se mi vždy moc líbilo, byl samotný akt likvidace stromku. Totiž, když bydlíte jako dítě v paneláku v pátém patře a nechcete padajícím jehličím zaneřádit celý byt a chodbu v domě, nabízí se i jiná možnost. Okno. A to byste nevěřili, jak takový dvoumetrový stromek frčí dolů. Taťka stál se stromkem v okně a my, jako vyslanci našeho bytu, jsme mu dole na chodníku hlásili, jestli někdo nejde, protože přes vystupující lodžii na jednu stranu neviděl. Kdyby to šlo, nejraději bychom ten stromek zase vynesli nahoru, aby ho mohl hodit ještě alespoň jednou. To víte, taková podívaná se konala jen jednou v roce :) 

Úžasné je to vnímání dané situace dětskýma očima a pak po letech totéž, ale z pozice dospělého. Najednou slyším sama sebe jak svým dětem říkám, že opravdu ten stromek MUSÍME uklidit 6. ledna. Až se tomu směju. Takže i letos jsme dodrželi uklízecí tradici. Ozdoby jsme schovali, stromeček odnesli ke krbu a bylo hotovo.

 Musím se tedy přiznat, že se všemi drobnostmi,  kterými v době adventní zdobím náš dům, jsem se rozloučit nedokázala. Alespoň v kuchyni jsem si nechala hvězdičkový světelný řetěz a svícen ze zavařovací láhve, kterému jsem z drátu dodělala držátko a permanentním bílým fixem domalovala vločky.  Než přijdou Velikonoce a s nimi jarní, vajíčkové a zajíčkové doplňky, budou mi tyhle zimní dělat potěchu pro oči a trochu toho tepla domova :)

Mějte pohodový zbytek víkendu!

Petra

Housle

Housle se u nás doma objevily teprve nedávno, snad někdy koncem srpna. A nebylo to jen tak samo sebou. O houslích mluvila dcera minimálně rok. Už dlouhou dobu hraje na klavír. Začala se mu věnovat v posledním roce školky a stále ji hraní baví. Už 10 let, krásných deset let. Ještě pořád si pamatuji ty hodiny v Lidušce, které jsem jednou týdně absolvovala s ní. Neuměla číst a psát a přítomnost rodiče při hodině byla tím pádem přínosná pro všechny strany. Když začínala tenkrát, coby malá holčička, která ani nedosáhla nožkama na pedály, na klavír hrát, sehnala jsem si noty na Hapkovu skladbu  Panna a netvor - Motiv panny. Tuhle nádhernou skladbu ze známé pohádky mám moc ráda a tajně jsem doufala, že ji hraní na klavír po pár letech neomrzí a nevzdá to, a že mi ji jednou sama zahraje..... Ty noty ležely na dně šuplíku dlouho. Netknuté, v deskách. Trvalo to několik let. A když jsem pak od ní onu skladbu prvně slyšela, rozbrečela jsem se jako malá holka. Bylo to opravdu dojemné. Až v ten okamžik jsem si uvědomila, jak dlouhou cestu vlastně ušla. Jaké množství drobných skladbiček a etud, které musela opravdu pilně cvičit, ji přivedly až sem. 

Od té doby už uplynulo dalších několik let. "Hapku"mi hrála mnohokrát, ví, jakou pro něj mám slabost. Klavír ji stále, i v jejích 16ti letech, baví, což mě moc těší.

A právě přibližně před rokem začala mluvit o houslích. Nejdřív jsem si říkala, co blázní, že už toho i bez nich má dost, ale na druhou stranu mě vlastně potěšilo, jak na sobě pracuje, že se chce posunout dál. Na housle už hrávala její babička - manželova maminka. Ani já a ani mé děti jsme babičku už bohužel neměli možnost poznat. Zemřela rok před tím, než jsme se s manželem seznámili. Její housle pak dlouhá léta ležely téměř zapomenuty na regálu ve sklepě u švagra a švagrové. Sedal na ně prach, stejně jako na druhé housle, které měla švagrová zase po svých příbuzných. A když se pak přišla dcera zeptat, zda by jí ty housle po babičce nedali, ochotně souhlasili. Míša moc toužila po tom, aby se jí dostaly do rukou zrovna ty housle po babičce. Ne ty druhé. Ač babičku nikdy nepoznala, vlastně možná že právě proto, chtěla právě ty její. Ta vazba, ten neuchopitelný a nepopsatelný pocit a zřejmě ta touha po alespoň symbolickém propojení dvou žen, které se bohužel svými životy minuly, tam byla. A tak se k nám dostaly housle. Nejdřív jsme ani nevěděli, jestli jsou to zrovna ty babičiny housle. Nikdo si už za ta léta nebyl schopen vybavit, které jsou které. Jedny housle jsme prostě přinesli domů. A až pak, v drobné přihrádce pouzdra, o které jsme ani nevěděli, že tam je, dcera našla vyznačený monogram babičky. Ta radost byla opravdu veliká. Viděla jsem, jak je Míša nadšená, jak se jí srdce tetelí štěstím. Klaplo to. Prostě to babička nějak zařídila.....věřím tomu.

A tak od letošního září dceři kromě hodin klavíru přibyly v jejích téměř 16ti letech i hodiny houslí. Má skvělou paní učitelku, která její věk přijala jako výzvu a k mnoha malým dětičkám, které už od školkového věku vede od základů, přivzala i téměř dospělou Míšu a společně se do toho pustily. 

Tento týden byla Míši první houslová přehrávka. Takový malý koncertík, na kterém děti rodičům, babičkám a dědečkům předvedou, co se naučily. Když přišla Míša na řadu, viděla jsem na ní tu lehkou nervozitu. Ale nebyla sama. S manželem jsme se v ten okamžik v hledišti drželi za ruku a on byl snad nervoznější než ona. Hlavou mu probíhaly vzpomínky. Na maminku, na Míši babičku, která tam s námi nemohla být. Věděl, že by na ní byla hrozně moc pyšná, že by určitě, stejně jako my, rychlým mrkáním a nenápadným utíráním očí rozháněla ty slzy dojetí, které by se jí do nich hrnuly.

 Jsem na svou dceru nesmírně pyšná, je krásný člověk. Nejen na těle, ale i na duši.
A já jsem šťastný člověk, že ji mám.

Petra