Domácí mýdlo

Dlouho jsem sbírala nejen odvahu, ale i informace. Chtěla jsem si vyrobit mýdlo. Přírodní mýdlo. Od samého počátku, ze základních surovin a ne z mýdlové hmoty. A čím víc jsem se do problematiky "vaření" mýdla dostávala, tím víc jsem zjišťovala, jaká alchymie to je. Ale na druhou stranu, když člověk dodržuje nějaké zásady, je to úžasná práce a hlavně...vím, čím se myji. A domácí je prostě domácí. Vždyť to znáte. Je to stejné jako třeba s marmeládou. V té vaší, doma pracně vyrobené, je samé dobré ovoce a v podstatě žádná chemie. Ty běžně kupované, z velkovýroby, tam už často tu kvalitu moc nenajdeme. A s mýdlem je to stejné. S domácím jsem si jistá, že je kvalitní, bez chemie. U mýdel průmyslově vyráběných se obávám, že to není to tak není. Během výroby mýdla vzniká jako vedlejší produkt glycerin, který se z průmyslově vyráběného mýdla běžně odstraňuje, aby se pak prodal k jiným, převážně kosmetickým, účelům. Ale naše pokožka jeho absenci pocítí. V domácím mýdle glycerin zůstane. Navíc, sama jsem si zvolila, z čeho a v jakých poměrech si mýdlo vyrobím. Na základě tohoto složení pak bude mýdlo pěnit, bude správně tvrdé a pod., zkrátka vyrobené na míru mé pokožce.

Do mýdla jsem přidala meduňkový esenciální olej. Škoda, že necítíte tu vůni!

Barvené je přírodním minerálem - slídou Mica.

Už se těším na výrobu dalšího.

Mějte báječný den.

Petra

Pampeliškový med

Pampeliškový med jsem letos vařila prvně. On je to spíše sirup, ale barvou, konzistencí a i chutí se medu od včel podobá, tak se mezi lidmi i pro ten pampeliškový vžil název med. 

Chutnala jsem ho už několikrát, vždy jsem od někoho nějakou lahvičku dostala a když jsem ho uvařit chtěla, byla sezona žlutě kvetoucích pampelišek pryč. Ale letos jsem si je, krásky jedny, ohlídala. Těch 400 kousků jsem měla natrhaných během chvilinky. To číslo vypadá trochu děsivě, ale trvalo to snad jen pět minut. Na louce za námi bylo totiž naprosto žluto......

Ingredience:

2 citrony

2 kg cukru krystal

2 l vody

400 ks květů pampelišek

Postup přípravy:

Květy vložte do velkého hrnce. Zalijte je vodou. Citrony omyjte, odstraňte kůru (to prý být nemusí, ale já ji raději oloupala), nakrájejte na kolečka, zbavte je pecek a přidejte je do hrnce s pampeliškami.

Vše dejte vařit. Od bodu varu asi 15 minut. Pak nechejte směs vylouhovat do dalšího dne.

Druhý den směs přecedíme, lehce i vymačkáme, přes plátno do čistého většího hrnce. Do získané pampeliškové šťávy přidáme cukr a za častého míchání směs vaříme 1,5 hodiny, než se med začne táhnout. Ke konci už od něj neodcházejte a míchejte velmi často, může při vaření pěnit a utíkat z hrnce. I proto je větší hrnec výhodou.

Hotový vroucí med nalijeme do čistých sklenic, uzavřeme víčkem a otočíme dnem vzhůru.

Vidíte to sluníčko, co pampelišky na louce pochytaly, zamčené ve skleničce?

Mějte pohodový den,

Petra

PS: Mili, děkuji ti za recept :)

Výzva od Blondýnky

Přihlásila jsem se opět k jedné výzvě, tentokrát s názvem Stopa, která byla vyhlášena na blogu Blondýnky ke dni Země, s podtématem zvířata.

Naše rodina zvířecí je, to tedy ano.....2 psy, 2 želvy, 1 andulka. Ale o těch dnes psát nebudu. Já vás zavedu do říše okřídleného hmyzu, a to konkrétně blanokřídlých. Mezi včely. Tu medonosnou zná asi každý. Ale co samotářky, měli jste už tu čest se s nimi seznámit? My ano. Před asi 4 lety se nám v krbu na terase zabydlely první včelky. Začaly si zdatně hloubit komůrky ve sparách mezi šamotovými cihlami krbu. My, tenkrát neznalí, jsme jim v prvních pokusech o zabydlení bránili. Díry do spáry jsme jim obratem zacpávali. Ale ony se nenechaly. Během pár dnů si vyvrtaly jiné. A tak jsme sedli k internetu a začali jsme pátrat, co je to za zmatené včely, co nám lezou do krbu, místo aby létaly do úlu.  A našli jsme...... Bylo to naše první seznámení s včelou samotářkou.

Včely samotářky nejsou tak známé druhy včel. Nežijí ve velkém roji jako včela medonosná, jsou tím pádem mnohem méně nápadné. Nemají klasickou hierarchii jako jejich příbuzné v úle, ale všechny jsou plodnými samičkami, resp. samečky. Každá včela samotářka naklade do chodbičky svá vajíčka, nanosí k nim potravu (pylomedové těsto) a dutinu uzavře. To, kam klade vajíčka, záleží na druhu samotářky. Je jich hodně. Některé mají rády zděný materiál,  jiné dřevo, rákos a jiná dutá stébla, jiné pak např. kladou i do země. Z vajíček se vylíhnou larvičky, ty se živí potravou, kterou mají v komůrce připravenou a po té se zakuklí a nakonec se z nich vylíhne nová generace samotářek. Samičky se spáří se samečky a celý cyklus se opakuje.

A v čem jsou vlastně včely samotářky užitečné?  Jsou to totiž opravdu velmi zdatní opylovači,  dokonce lepší, než včela medonosná. A to zejména při opylování cizosprašných odrůd, rády totiž přelétají z jednoho stromu na jiný a to i za špatného počasí. Nenechají se odlákat na bohatší nabídku pylu na třeba řepkové pole, jako to udělají včely medonosné, ale zůstanou na vaší zahradě a ovocných stromech. Včela medonosná by vám při současném kvetení řepky a vašich stromů jednoduše odlétla a stromy by neopylovala. Velkozemědelci by jistě zaplesali, ale my bychom rádi nebyli. Tak tohle samotářky umí.  

Med nám sice nedají, ale na druhou stranu jsou velmi mírumilovné. Můžete sedět velmi blízko jejich domečku a nebude jim to nijak vadit. Nebudou na vás útočit ani vás nějak obtěžovat.  Můžete je pozorovat i s dětmi. Žihadlo použijí opravdu jen v té nejnutnější obraně, kdybyste je třeba sevřeli v pěsti. 

Dalším jejich velikým plusem je maximální nenáročnost.  Chcete-li samotářky chovat, je to velice jednoduché. Stačí jim brzy na jaře připravit vhodná hnízda - hmyzí domečky. Můžete je buď koupit a nebo vyrobit. Stačí vzít blok pórobetonu nebo špalek dřeva a vrtačku.  Ideální je pro začátek vyvrtat díry o průměru 5 až 10 mm a do hloubky alespoň 10 cm. My už máme krb docela provrtaný, protože jich je každý rok víc a víc, tak jsme jim letos připravili právě pórobeton. Musím říct, že velice ochotně do připravených děr nalétávají. Část stále klade do krbu, tak je letos ještě necháme a příští jaro, hned po výletu jim dírky v krbu zalepíme. Nový domek jsme jim dali schválně do krbu. Ony se vracejí na místo, kde se vylíhly. Počítám, že po příštím létu, tzn. během zimy, jim domek přesuneme o kousek dál a po mnoho letech krb zase budeme moci používat.  

Další druh nám už několik let hnízdí v rákosové rohoži, která byla původně na zastínění jedné strany altánku. Teď patří jen jim. Tam je necháváme naprosto být, na příští rok jim tam přidáme ještě alespoň jeden přírodní domek. Na podzim půjdu sbírat k rybníku rákosí :)

Samotářky si trochu té péče zaslouží. Jsou pracovité, nenáročné, mírumilovné a bohužel,  díky kulturnímu využívání našich zahrad, nemají kde hnízdit. Staré tlející hromady dříví, suchá dutá stébla po bodlácích už na zahradách nenajdeme. A kutat do domu si od nich taky málokdo nechá :) Lidé využívají  velké procento zahrad a polí k pěstování plodin, ale úlů a včelařů ubývá. A samotářka tu odvádí neskutečný kus práce. Dnes mnohdy i za včelu medonosnou. 

Tak co? Nenavnadila jsem vás? Nechcete alespoň jeden hmyzí domeček na zahradu nebo klidně i na balkon bytovky dát? 

Mějte pěkný jarní den.

Petra

Sloup v Čechách

Tentokrát nás naše výletnění zavedlo kousek od České Lípy, do krásné obce často navštěvované turisty, do Sloupu v Čechách. Nejvíc tam lidi láká skalní hrad. A ten se opravdu nedá přehlédnout.

Většina staveb na pískovcovém  bloku je už novověká. Starodávné stavby už zanikly a nebo byly nahrazeny těmi novými. I tak má ale hrad neskutečné kouzlo.  Když jsme se k obci blížili, nebyl hrad dlouho vidět. Vyloupl se před námi až v okamžiku, kdy jsme do obce vjížděli. A musím říct, že jsem naprosto bezděčně z úst vypustila: páni.....

Hrad má i své sluneční hodiny a v horní části je na ochozu socha poustevníka. Tu jsme bohužel zblízka neviděli. Hrad byl kvůli údržbovým pracím uzavřený, tak jsme si ho mohli prohlédnout pouze zdola.

 Chalupy jsou tu jako vymalované......roubenek je tu nespočet, a to v celém kraji.

Další krásný výlet to byl. Jestli budete mít cestu kolem, určitě se tam zajeďte podívat. 

Díky za zastavení, mějte se krásně,

Petra

Soutok Labe a Vltavy

Včera jsem musela pracovně na delší cestu, než u mě bývá zvykem. 200 kilometrů tam a 200 zpět. Přiznám se, že se mi moc nechtělo. Představa toho, že budu sedět 5 hodin v autě....no znáte to. Ale nakonec to byl opravdu povedený den. To počasí, místa, která neznám......hmmmm, nádhera.

 

V polovině cesty jsme projížděli Mělníkem. Už jsem jím jela několikrát, ale poprvé jsme zastavili. Čas nás sice trochu tlačil, nemohli jsme se zdržet víc jak půl hodiny, ale i to stálo za to. Každopádně vím, že si Mělník připíšu na seznam míst, která bych si chtěla prohlédnout. 

Soutok Labe a Vltavy. Až ikonické místo.....Pro toho, kdo nezná: na fotce uprostřed je se zdymadlem  kanál Vltavy, vedle něj Vltava samotná. A Labe je vidět jen kousek vlevo, částečně ho zakrývá cesta se zábradlím.

 Viděli jsme pouze malý kousek města okolo soutoku. Byl tam božský klid. Sluníčko vyhřívalo svah s vinohradem nad řekami, opíralo se do kamenných zdí....

Z vyhlídky nad soutokem je vidět i Říp. Zapisuji si další místo pro výlet :) . Ten seznam už bude pěkně dlouhý.  Je to tím, že zřejmě málo cestujeme a nebo tím, že máme tak nádhernou zem a v ní tolik míst, která stojí za to vidět? Čím jsem starší, tím jsem snad sentimentálnější. Normálně se nad tou krásou umím dojmout. Víc se dívám okolo sebe a tím víc tu nádheru vidím. Prostě se umím kochat. Připadám si jako pan Hrušínský ve filmu Vesničko má, středisková:

" Vy jste se zase kochal, že jo, pane doktore?"

Snad jen ta nehoda mne nepotká :)

Užívejte si nádherné jarní počasí.

Petra

Černobyl

Včera jsem listovala kalendářem na příští týden a oči mi sklouzly na datum 26.4. Možná vám to v první chvíli nic neřekne, ale když se řekne Černobyl, každý hned ví....... Tohle téma mne moc zajímá. Už dlouho, spoustu let. A to až tolik, že jsem do Černobylu a města Pripjať jela. Je to už rok a půl. Tehdy jsem si pár dní po příjezdu sepsala článek. Člověk pak postupem času na mnohé zapomene a hlavně se postupně vytratí ty emoce, kterými jste v tom okamžiku naplněni. A článek mi je alespoň trochu připomene. Vám ho tu předkládám tak, jak byl po příjezdu sepsán. 

Zájezd do Černobylu - Pripjatě (26.9. - 29.9.2016)
Naše cesta se začala v 6 hodin ráno nástupem v Plzni na vlak směr Praha, poté přestupem v 8 hodin do zájezdového autobusu. Cesta přes Brno, Olomouc, Ostravu, celé Polsko, až do ukrajinského Kyjeva trvala 23 hodin. V Kyjevě jsme přesedli do místního autobusu, který měl povolení ke vjezdu jak do vnější, tak vnitřní černobylské zóny.
Toto povolení je nutné zajistit předem, bez toho vás do zóny nepustí. Zajímavostí je, že oficiálně neexistuje černobylská turistika. Každý, kdo zónu navštíví, je vydáván za vědce či novináře. Ale toto za vás zařídí agentura, přes kterou do zóny jedete (u nás to byla cestovní kancelář).
Místní autobus (lepší než ten český) nás dovezl k vnější zóně. To je zóna cca 30 kilometrů od černobylské elektrárny, kde je povoleno po určitou dobu přebývat. Radiace je, při dodržení některých pravidel, na únosné mezi, nejsem ovšem jaderný fyzik, nechtějte po mě odborné výklady. V této vnější zóně (v její podčásti) dokonce opětovně bydlí cca 200 obyvatel. Jsou to původní obyvatelé, kteří byli po havárii 4. reaktoru vysídleni, a s povolením státu se mohli opět na vlastní riziko vrátit. Většinou jsou to stáří lidé, kteří se chtěli vrátit do svých rodných domů a tam i dožít. Rodiny s nimi už nešly, žijí tam sami, stát jim zajišťuje dodávku bezpečných potravin a vody, pěstování jakýchkoliv plodin se nedoporučuje.
My jsme v této vnější zóně dojeli do města Černobyl. Je to město s bohatou historií, mnohem starší, než je elektrárna. V tomto městě dnes žije několik tisíc lidí, i když na první pohled, během dne, se město zdá jako mrtvé. Prázdné ulice, klid, žádná doprava..... Otevřeny jsou dvě pultové prodejny se sortimentem velice, opravdu velice omezeným. Večer už je vidět, že se v mnoha oknech svítí. V bytovkách jsou totiž ubytováni pracovníci, kteří dojíždí do elektrárny, která sice už nefunguje v pravém slova smyslu, ale činnost okolo ní, zajištění likvidace a konzervace bude ještě na několik desetiletí. Tito lidé pracují 15 dní na elektrárně a na dalších 15 dní musí opustit zónu. Další směna je pak možná v režimu 4 a 3, tzn. 4 dny práce a 3 dny mimo zónu. Lidé tak přijíždí do města Černobyl se v podstatě jen vyspat, život, zábava tam není žádná.
Ve městě Černobyl, které je mimochodem vzdáleno od elektrárny cca 18 kilometrů, je zavedena částečná prohibice. Alkohol vám nalijí pouze mezi 19. a 21. hodinou. A od 22. hodiny je zákaz vycházení. Veřejné osvětlení nefunguje, budovy jsou v takovém stavu, v kterém byly postaveny. My byli po příjezdu ubytováni v bytovce, v jednom z bytů původních obyvatel.
Bytovka cca z 50tých let nejen konstrukcí, ale i vybavením. Renovaci či opravu nečekejte. Na druhou stranu bylo vše čisté, mé obavy ze štěnic a podobné havěti se ukázaly jako liché. Rozdělení pokojů probíhalo zajímavě. Naše skupina cca 30 účastníků exkurze se namačkala do "recepce" místního hotelu. Jedná se spíše o ubytovnu. Paní recepční vytahovala klíče od pokojů vždy s výkřikem čísla, které znamenalo počet postelí v daném pokoji. Čtyři, dva, šest. ...A lidé se hlásili, podle toho, kdo měl zájem. Šesti lůžkový samozřejmě nikdo nechtěl. Každý měl zájem o dvoulůžkový pokoj. Byli jsme upozorněni na to, ze může přijít i dvanácti lůžkový pokoj, tak že šesti lůžkový ještě není taková tragédie. Takto se ubytovala cca polovina účastníků. Na nás nezbylo. Paní recepční nás tedy odvedla do vedlejší bytovky. Tam nás rozdělila do jednotlivých bytů podle počtu lůžek. My dostali trojlůžkový pokoj v bytě 3+1, takže jsme pokoj sdíleli ještě s jedním, pro nás cizím, chlapíkem z našeho zájezdu. Po ubytování (v podstatě zanesení zavazadel na pokoj) jsme šli na oběd do místní jediné jídelny. Oběd byl bohatý, o několika chodech a velmi chutný. Po obědě následovala prohlídka samotného města Černobylu, jeho krásného kostela, několika památníků, muzea techniky apod., a pak přejezd do vnitřní zóny. To je zóna přibližně ve vzdálenosti 10-ti kilometrů od elektrárny. Opět, jako při vstupu do vnější zóny, se člověk musí prokázat pasem, cestovka předkládá povolení pro vstup pro všechny lidi. Fotografovat jeden či druhý checkpoint – kontrolní a vstupní místo - není dovoleno a tento zákaz je střežen.
Ve vnitřní zóně je přísnější režim. V zóně už není dovoleno komukoliv bydlet. Nesmí se tam na vnějším prostranství jist, pít, kouřit....i když toto není úplně dodržováno. Pro náš vstup do vnitřní zóny jsme měli přiděleny místní ukrajinské průvodce, bez nichž to nejde.

V obou zónách celkem bylo po havárii 4. reaktoru zlikvidováno přes 160 obcí. Zachováno jich bylo pouze několik, které jsou neobydlené a dnes si je příroda bere zpět. Ty, co byly zlikvidovány úplně, byly především z tradičních dřevěných domků. Ve dřevě se bohužel radioaktivita drží velmi dobře, proto byli srovnány se zemí, trosky zakopány a zavezeny zeminou - pohřbeny. Některé části či dokonce města však zůstaly stát, jako např. Pripjať. Město velmi mladé, vzniklé v době výstavby elektrárny, na počátku 70. let. Město bylo na svou dobu velice vyspělé a moderní, mělo školky, školy, kino, nemocnice, sportovní stadion, plavecký stadion, nákupní centra a mnoho mnoho dalšího. Lidé bydleli v bytovkách o několika i mnoha patrech (i 16-ti podlažní) , ulice byli prostorné, plné zeleně, parků, hřišť. Prostě výkvět pokroku socialistického státu, a to do slova. Věkový průměr lidí ve městě byl necelých 30 let! Tzn., že ve městě byli především mladí lidé, pracovníci elektrárny s rodinami.
Po havárii v elektrárně byli obyvatelé nuceni město evakuovat s tím, že si mohou vzít pouze nezbytnosti a do bytu se vrátí. To se už nikdy nestalo. Lidé v bytech nechali vše. Vybavení, osobní věci, veškerý majetek. S sebou si mohli vzít jen nezbytnosti na 3 dny. I domácí mazlíčky tam museli ponechat.....Netušili, že už se pro ně nikdy nebudou moci vrátit....svoje domovy opustili navždy. Co už mnoho lidi neví je to, že město i dál tak trochu žilo. Snaha státu byla po havárii město a i okolí elektrárny vyčistit od radiace a posléze znovu zabydlet. Po 3 roky ve městě Pripjať žili pracovníci, kteří toto měli za úkol. Likvidovali konstrukce ze dřeva, z části nábytek, vybavení, vytrhali dřevěné podlahy....nově je pokryli linem. Vyvážela se zemina, která se z okolí vytěžila, zavážela se nová, dělali se nově cesty.....vše bylo marné. Po čase se ukázalo, že radiace se zlikvidovat prostě nedá, chce to čas. Ve vnitřní zóně, v bezprostředním okolí elektrárny, se nacházejí izotopy prvků s poločasem rozpadu několik tisíc let. Pro člověka jsou tato místa už neobyvatelná asi na vždycky. Ve vnější zóně jsou přítomny izotopy prvků s poločasem rozpadu cca 30 let.....tam jsou vyhlídky lepší, od havárie jsou hodnoty radiace nyní na polovině....časem bude tato lokalita lidem opět přístupná.
Bohužel, Pripjať patří do vnitřní zóny a pro lidi už je neobyvatelná zřejmě navždy. Příroda si ji bere naplno zpět. Jdete po bývalých ulicích a přitom jdete lesem listnatých stromu a keřů. U nízkých domů si přes stromy skoro nevšimnete, že tam jsou.....stojí, prázdné, opuštěné, chátrající....s opadanými omítkami a obklady, plné střepů z vytlučených oken. Tam, kde po havárii udělali nové asfaltové cesty, je bezpečno, radiace je velmi malá, už na trávě vedle je o něco vyšší. V domech je situace horší a radiace větší. Nedoporučuje se na cokoliv sahat. Naprosto nepřípustné je cokoliv ze zóny vynášet.
Oficiálně je vstup do objektů zakázaný, protože již došlo k částečnému zřícení jednoho z nich - jedné ze škol. Nicméně průvodci vás do ostatních objektů pustí. Vše je přesně na minuty naplánované a je ve vašem zájmu průvodce na slovo poslechnout. Nedodržení pokynů je v lepším případě potrestáno okamžitým ukončením prohlídky, v horším případě vyhoštěním či pokutou v řádech tisíců dolarů. A to nikdo určitě riskovat nechce.
Jak jsem již psala, většina vybavení objektu je nenávratně zlikvidována. Část odstranili, při snaze vyčistit město po havárii, sami pracovníci, část podlehla rabování, které přišlo nedlouho po té. Pro "turisty" jsou i tak zachovány některé prostory i s vybavením.....A tak to má obrovskou psychologickou sílu. Jedna se o skutečná vybavení. Školní lavice, knihy, skříně, postele (většinou bez matrací - ty byly značně radioaktivní a tudíž zlikvidovány)......Můžete se projít sportovním areálem, který ani nestihl přivítat první sportovce, neboť měl být slavnostně otevřen 1.května.....havárie přišla o pár dní dříve. Stejně tak pověstný lunapark, kde se děti povozit nestihly. Na volném prostranství tak zůstalo opuštěné ruské kolo, kolotoč i dětský autodrom.....
Procházíte se poštou, hasičskou zbrojnicí, plaveckým stadiónem, nákupním centrem, kde jsou ještě chladicí boxy na maso, regály na zboží.....máte možnost nakouknout do nemocnice, na porodní oddělení, kde měl nový život vlastně začínat.....dnes jsou tam k vidění opuštěné porodní sály a novorozenecké postýlky......z toho člověka až mrazí....
V podvečer se tak vracíme plni dojmů a unavení z cestování zpět z vnitřní zóny do vnější, do města Černobyl. Cestou musíme absolvovat kontrolu na checkpointu, zda nejsme radioaktivní. Ubytování už jsem popisovala výše....vše velice spartánské, teplá voda netekla, ale elektřina šla. Před výbornou večeří jsme si dali pivo v místním jediném baru – výčepní pult je v jídelně, kam jsme chodili na jídlo. Pak už jsme unaveni lehli do postelí a spali až do rána. Druhý den po snídani nás čekala druhá část prohlídky. Obří radar Duga, opět Pripjať, kterou kdybychom procházeli týden, nestihneme vidět celou.....každá minuta našeho času byla naplněna úžasnými dojmy a emocemi z tak až magického místa.
Absolvovali jsme prohlídku i bezprostředního okolí samotné elektrárny. Viděli jsme 1. a 2. reaktor, opodál stojící 3. a vybuchlý 4. reaktor, stejně tak nedostavěný 5. a 6. vč. chladících věží. Stáli jsme vedle nové budovaného sarkofágu pro 4.reaktor. Stála jsem tam s velkým respektem.....člověk nějak ví, jakou sílu tato technologie má ....
Co mne jako milovníka pejsků obrovským způsobem sebralo, bylo neskutečné množství toulavých psů po celé Ukrajině. Jsou všude, po ulicích, především u obchodů, u čerpacích stanic. Hladoví, hubení, čekající na jakékoliv sousto, které jim člověk dá. Nikterak člověka neobtěžují, mezi sebou nemají konflikty, žijící ve smečkách, kde feny rodí jedna štěňata za druhými.....Nikdo je neřeší, nikoho nezajímají.....jsou dokonce i v obou zónách. I přímo u elektrárny. Jen čekají.....smutný pohled....jen ty oči. ...Tohle asi z mysli nikdy nevymažu.......
Černobyl, Pripjať i celé okolí je neskutečně místo. Vracím se odtud plna dojmů, emocí. Ráda bych viděla víc, protože vím, ze jsem viděla jen opravdu malinký zlomek toho, co jsem mohla. Nevím, jestli budu mít ještě někdy příležitost. Příroda vykonává své a bere si to, co si člověk na krátký čas, pouze cca 16-ti let vypůjčil. Za pár desítek let už bude z Pripjati jen pouhé místo. Dříve město plné života, výstavní síň socialistické výstavby, dnes město duchů, se nenávratně vrátí přírodě zpět. Domy zmizí pod náporem času, není nikdo, kdo by je mohl zachránit. Zbude jen místo, o kterém si budou lidé vyprávět. Jsem ráda, že jsem to mohla vidět na vlastní oči. Zažít tu atmosféru, procházet se zbytky ulic, náměstí a parků.....zbytky zašlé slávy. Prostě: stálo to za to.....probírám stovky fotek a v duchu se vracím zpět......


Takhle jsem si to před rokem a půl sepsala. Od té doby jsem ho nečetla, až teď. A mrazení v zádech, při vzpomínce na ta místa, jsem měla znovu. Fotek jsem nacvakala opravdu hodně. Kdybyste se chtěli podívat, alespoň část jich najdete  v albu blogu zde. Určitě se od té doby některé věci změnily. Nad reaktor byl v krátké době po naší návštěvě   nasunut nový sarkofág. Snad je toto místo teď alespoň o trochu bezpečnější. A snad už naši planetu nikdy v budoucnu taková katastrofa nepotká.

Mějte krásné dubnové dny.

Petra

Adolf Loos v Plzni, podruhé

Před časem jsme navštívili dva byty v Plzni, jejichž interiéry navrhoval světoznámý architekt Adolf Loos. Psala jsem tu i článek, kdo by si chtěl připomenout, může zde. A včera jsme si dali pokračování. Tentokrát se oba interiéry týkaly rodiny Semlerových. První byl (na adrese Klatovská 19) byt rodiny Hugo Semlera, druhý, s adresou Klatovská 110, Semlerova rezidence. A jako vždy, Loos nezklamal. 

První prostory jsou tedy bohužel, co se týká vybavení poměrně chudé. I objekt jako takový by si už zasloužil rekonstrukci a dle průvodce, je toto již v brzké době v plánu. V několika patrovém objektu se dochovaly pouze 3 místnosti,  kde jsou k vidění původní mramorové a dřevěné obklady, část vestavěných skříní,  krb.....Zbytek je nenávratně pryč. Část má na svědomí válečné vedení plzeňského wehrmachtu, které tu po rychlé emigraci židovské rodiny Semlerových sídlilo.

Po válce objekt sloužil jako administrativní budova vojsku. K tomu není bohužel co dodat. Dům, který byl vestavěn jako vila pro jednu rodinu do řadové zástavby na prestižní adrese vypadá spíše jako činžovní.  Je veliký.  Loos ho pro rodinu Semlerových nechal postavit na místě 2 původních objektů.

Vila je už mnoho let prázdná, nevyužívaná. Většina místností je naprosto bez vybavení. Škoda. Snad se rekonstrukce povede a bude opět sloužit lidem a prohlídky se budou konat častěji než párkrát do roka, jak je tomu teď.

Naše druhá prohlídka byla co do vidění bohatší. A už dnes vím, že jsem zde nebyla naposledy. Semlerova rezidence na rohu ulic Klatovská a Hruškova se totiž v květnu uzavře a bude zde probíhat rekonstrukce, po níž budou zpřístupněny další prostory, dnes návštěvníkům ukryté. A to si nenechám ujít.

Semlerova rezidence (jedná se o další část rodiny, o níž jsem psala výše) byla navržena Adolfem Loosem a jeho spolupracovníkem Heinrichem Kulkou jako vestavba do stávajícího velikého činžovního domu. Oskar Semler si v části domu nechal vybudovat reprezentativní rodinné sídlo a Adolf Loos zde stejně jako v Müllerově vile uplatnil svůj  raumplan.

Prostě skvost meziválečné architektury!

Vstupní hala,  která návštěvníka z řad prvorepublikové smetánky zprvu ničím neohromila.  Ale přesně to je Loosův styl.  To hlavní má přijít až později.....

U vstupu se nachází malá šatna a o pár schodů níž i velká šatna. V ní byla i pohovka,  aby si hosté mohli i při ustrojování udělat pohodlí. To ale stále není to hlavní.....

To hlavní a nejdůležitější přichází teď. Společenská hala, obývací pokoj,  hlavní salón....zde se přijímaly návštěvy.

V reprezentativní hale nechyběl krb ani bar.

Světlo do haly nesla veliká okna s mléčným sklem. Návštěvník tak neviděl ven. Neměl se dívat ven, měl totiž obdivovat interiér haly. A těch oken si všimněte lépe, ještě se k nim později vrátím.

Nad barem je galerie, která sloužila jako čítárna.

Pohled z chodby do letní jídelny.

Jídlo služebnictvo připravovalo zde, v kuchyni. Vidíte ty skvělé skleněné dózy na mouky a koření?

Takto vypadá dům zvenku. Ani se mi nevešel celý do záběru. Semlerova rezidence zabírala asi polovinu domu.

A tady se vracím zpět k oněm oknům haly.  Takto vypadají zvenku. Člověk by skoro řekl, že je za nimi nějaká výrobní hala, dílna.  A přitom se tam schovává skvost architektury, který jezdí obdivovat lidé z celého světa.

Dům je v krásné části Plzně. V okolí jsou samé nádherné prvorepublikové vily. Kousek od centra a přitom oáza klidu a zeleně.

Nevím, jaký jste měli den vy, ale já opravdu krásný.  A počasí tohoto víkednu byl další bonus navíc.

Mějte se báječně!

Petra