Výzva "Moje poklady"

Před časem vyhlásila Marta na svém blogu výzvu Moje poklady

a já se hned přihlásila. Bez rozmyslu. Taky proč ne, poklady srdci blízké máme doma snad všichni. I já. A až po té jsem začala přemýšlet jaké poklady vlastně mám. No jistě, největším pokladem je má rodina, mé stále ještě občasně pubertální děti, které miluju každým kouskem svého srdce, i když zrovna nemají náladu a tváří se jako kakabus o:) Dlužno napsat, že se to stává už opravdu jen ojediněle a já s úžasem sleduji, jací prima lidé z nich vyrostli. Ale vyfotit se na blog pochopitelně nechtějí. 

Velkými poklady jsou i mí pejsci, chlupatí společníci, kamarádi vždy s dobrou náladou, připraveni mne vítat, i když se vracím třeba po pouhé minutě, kdy jsem byla jen s odpadky. Ale ty jsem vám na blogu už taky ukázala.

Mé poklady, které vám tu představím, jsou tudíž jiné. Ale srdci blízké mi jsou moc. Jsou to poklady z dětství, poklady se vzpomínkami.....

Obrázky z kovu vyráběné kovářem, zámečníkem či kutilem měla na zdi pokoje nejedna domácnost. I ta mé babičky. Vím, většina lidí je už dávno zlikvidovala, do dnešních domů asi se moc nehodí. Ale tenhle čáp s rákosím, ten prostě do smetí nepatří. Bylo to to první, na co mi padl zrak pokaždé, když jsem u babičky otevřela vchodové dveře. Visel tam léta, stále na tom samém místě, hned proti dveřím. 

A stejné místo mu patří i v našem domě. Netuším, kdo je autorem ani jak se k babičce dostal. A není toho moc, co po babičce mám. Ale tenhle obrázek mi ji dnes a denně připomíná. A čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, jak málo jsem si coby dítě vážila chvil s prarodiči. A je mi to líto. Ten společný čas už nevrátím, bohužel.

Můj druhý poklad patří do skupiny zvonečků. Nemám jich tedy tolik, že by se to dalo nazývat sbírkou, ale tenhle má čestné místo. Je to totiž zvonek Ježíškovský. S roční pravidelností nám svým cinkáním otevíral dveře obývacího pokoje, kde jsme pod stromečkem nacházeli vánoční dárky. Ke zvonečku jsme jako děti měly takovou úctu, že bychom na něj během roku téměř ani nesáhly, natož abychom si s ním hrály. Byl pro nás tak posvátný! Prostě Ježíškovský. Má už taky své roky a jestli si pamatuji dobře, vánočně zvonil už v dětských letech mého táty. Doufám, moc si to přeji, aby byl s naší rodinou dál. Aby třeba za několik let zvonil další dětské generaci.

Poslední poklad, který vám představím je opět spjat s mým dětstvím a babičkou. S tou babičkou, po které mám kovaný obrázek čápa. Od ní jsem totiž dostala tohoto zajíčka. Hračku tak malou, že ji schováte do kapsy. Zajíčka s prádelním kolíčkem uvnitř, kterého jsem měla tolikrát připnutého na prstu! Chodíval se mnou ven, držel se knoflíkové légy mé dětské košile nebo okraje trička. Až se divím, že jsem ho tenkrát nikde neztratila. Brala jsem ho na každou dovolenou, každé prázdniny. 

Kožíšek už má hodně vypelichaný, tlapičky několikrát zašívané a červená mašlička na jeho krčku už není téměř vidět. Ale stále ho mám. Asi jsem dětinská, ale není nikde schovaný. Sedí jako jediná hračka na poličce v kuchyni a dělá mi společnost každý den :)

Marti, nápad s touto výzvou byl opravdu báječný. Pro mne to neznamenalo jen projít dům, vyfotit pár fotek a napsat příspěvek. Bylo to pro mne zastavení, zavzpomínání. Otočení se zpět do minulosti a připomenutí si těch okamžiků, které mi navždy mají zůstat v srdci. Děkuji ti.

Mějte se všichni moc krásně. A važme si chvil, kdy můžeme být s těmi, které máme rádi a s kterými být chceme.

Petra