Černobyl

Včera jsem listovala kalendářem na příští týden a oči mi sklouzly na datum 26.4. Možná vám to v první chvíli nic neřekne, ale když se řekne Černobyl, každý hned ví....... Tohle téma mne moc zajímá. Už dlouho, spoustu let. A to až tolik, že jsem do Černobylu a města Pripjať jela. Je to už rok a půl. Tehdy jsem si pár dní po příjezdu sepsala článek. Člověk pak postupem času na mnohé zapomene a hlavně se postupně vytratí ty emoce, kterými jste v tom okamžiku naplněni. A článek mi je alespoň trochu připomene. Vám ho tu předkládám tak, jak byl po příjezdu sepsán. 

Zájezd do Černobylu - Pripjatě (26.9. - 29.9.2016)
Naše cesta se začala v 6 hodin ráno nástupem v Plzni na vlak směr Praha, poté přestupem v 8 hodin do zájezdového autobusu. Cesta přes Brno, Olomouc, Ostravu, celé Polsko, až do ukrajinského Kyjeva trvala 23 hodin. V Kyjevě jsme přesedli do místního autobusu, který měl povolení ke vjezdu jak do vnější, tak vnitřní černobylské zóny.
Toto povolení je nutné zajistit předem, bez toho vás do zóny nepustí. Zajímavostí je, že oficiálně neexistuje černobylská turistika. Každý, kdo zónu navštíví, je vydáván za vědce či novináře. Ale toto za vás zařídí agentura, přes kterou do zóny jedete (u nás to byla cestovní kancelář).
Místní autobus (lepší než ten český) nás dovezl k vnější zóně. To je zóna cca 30 kilometrů od černobylské elektrárny, kde je povoleno po určitou dobu přebývat. Radiace je, při dodržení některých pravidel, na únosné mezi, nejsem ovšem jaderný fyzik, nechtějte po mě odborné výklady. V této vnější zóně (v její podčásti) dokonce opětovně bydlí cca 200 obyvatel. Jsou to původní obyvatelé, kteří byli po havárii 4. reaktoru vysídleni, a s povolením státu se mohli opět na vlastní riziko vrátit. Většinou jsou to stáří lidé, kteří se chtěli vrátit do svých rodných domů a tam i dožít. Rodiny s nimi už nešly, žijí tam sami, stát jim zajišťuje dodávku bezpečných potravin a vody, pěstování jakýchkoliv plodin se nedoporučuje.
My jsme v této vnější zóně dojeli do města Černobyl. Je to město s bohatou historií, mnohem starší, než je elektrárna. V tomto městě dnes žije několik tisíc lidí, i když na první pohled, během dne, se město zdá jako mrtvé. Prázdné ulice, klid, žádná doprava..... Otevřeny jsou dvě pultové prodejny se sortimentem velice, opravdu velice omezeným. Večer už je vidět, že se v mnoha oknech svítí. V bytovkách jsou totiž ubytováni pracovníci, kteří dojíždí do elektrárny, která sice už nefunguje v pravém slova smyslu, ale činnost okolo ní, zajištění likvidace a konzervace bude ještě na několik desetiletí. Tito lidé pracují 15 dní na elektrárně a na dalších 15 dní musí opustit zónu. Další směna je pak možná v režimu 4 a 3, tzn. 4 dny práce a 3 dny mimo zónu. Lidé tak přijíždí do města Černobyl se v podstatě jen vyspat, život, zábava tam není žádná.
Ve městě Černobyl, které je mimochodem vzdáleno od elektrárny cca 18 kilometrů, je zavedena částečná prohibice. Alkohol vám nalijí pouze mezi 19. a 21. hodinou. A od 22. hodiny je zákaz vycházení. Veřejné osvětlení nefunguje, budovy jsou v takovém stavu, v kterém byly postaveny. My byli po příjezdu ubytováni v bytovce, v jednom z bytů původních obyvatel.
Bytovka cca z 50tých let nejen konstrukcí, ale i vybavením. Renovaci či opravu nečekejte. Na druhou stranu bylo vše čisté, mé obavy ze štěnic a podobné havěti se ukázaly jako liché. Rozdělení pokojů probíhalo zajímavě. Naše skupina cca 30 účastníků exkurze se namačkala do "recepce" místního hotelu. Jedná se spíše o ubytovnu. Paní recepční vytahovala klíče od pokojů vždy s výkřikem čísla, které znamenalo počet postelí v daném pokoji. Čtyři, dva, šest. ...A lidé se hlásili, podle toho, kdo měl zájem. Šesti lůžkový samozřejmě nikdo nechtěl. Každý měl zájem o dvoulůžkový pokoj. Byli jsme upozorněni na to, ze může přijít i dvanácti lůžkový pokoj, tak že šesti lůžkový ještě není taková tragédie. Takto se ubytovala cca polovina účastníků. Na nás nezbylo. Paní recepční nás tedy odvedla do vedlejší bytovky. Tam nás rozdělila do jednotlivých bytů podle počtu lůžek. My dostali trojlůžkový pokoj v bytě 3+1, takže jsme pokoj sdíleli ještě s jedním, pro nás cizím, chlapíkem z našeho zájezdu. Po ubytování (v podstatě zanesení zavazadel na pokoj) jsme šli na oběd do místní jediné jídelny. Oběd byl bohatý, o několika chodech a velmi chutný. Po obědě následovala prohlídka samotného města Černobylu, jeho krásného kostela, několika památníků, muzea techniky apod., a pak přejezd do vnitřní zóny. To je zóna přibližně ve vzdálenosti 10-ti kilometrů od elektrárny. Opět, jako při vstupu do vnější zóny, se člověk musí prokázat pasem, cestovka předkládá povolení pro vstup pro všechny lidi. Fotografovat jeden či druhý checkpoint – kontrolní a vstupní místo - není dovoleno a tento zákaz je střežen.
Ve vnitřní zóně je přísnější režim. V zóně už není dovoleno komukoliv bydlet. Nesmí se tam na vnějším prostranství jist, pít, kouřit....i když toto není úplně dodržováno. Pro náš vstup do vnitřní zóny jsme měli přiděleny místní ukrajinské průvodce, bez nichž to nejde.

V obou zónách celkem bylo po havárii 4. reaktoru zlikvidováno přes 160 obcí. Zachováno jich bylo pouze několik, které jsou neobydlené a dnes si je příroda bere zpět. Ty, co byly zlikvidovány úplně, byly především z tradičních dřevěných domků. Ve dřevě se bohužel radioaktivita drží velmi dobře, proto byli srovnány se zemí, trosky zakopány a zavezeny zeminou - pohřbeny. Některé části či dokonce města však zůstaly stát, jako např. Pripjať. Město velmi mladé, vzniklé v době výstavby elektrárny, na počátku 70. let. Město bylo na svou dobu velice vyspělé a moderní, mělo školky, školy, kino, nemocnice, sportovní stadion, plavecký stadion, nákupní centra a mnoho mnoho dalšího. Lidé bydleli v bytovkách o několika i mnoha patrech (i 16-ti podlažní) , ulice byli prostorné, plné zeleně, parků, hřišť. Prostě výkvět pokroku socialistického státu, a to do slova. Věkový průměr lidí ve městě byl necelých 30 let! Tzn., že ve městě byli především mladí lidé, pracovníci elektrárny s rodinami.
Po havárii v elektrárně byli obyvatelé nuceni město evakuovat s tím, že si mohou vzít pouze nezbytnosti a do bytu se vrátí. To se už nikdy nestalo. Lidé v bytech nechali vše. Vybavení, osobní věci, veškerý majetek. S sebou si mohli vzít jen nezbytnosti na 3 dny. I domácí mazlíčky tam museli ponechat.....Netušili, že už se pro ně nikdy nebudou moci vrátit....svoje domovy opustili navždy. Co už mnoho lidi neví je to, že město i dál tak trochu žilo. Snaha státu byla po havárii město a i okolí elektrárny vyčistit od radiace a posléze znovu zabydlet. Po 3 roky ve městě Pripjať žili pracovníci, kteří toto měli za úkol. Likvidovali konstrukce ze dřeva, z části nábytek, vybavení, vytrhali dřevěné podlahy....nově je pokryli linem. Vyvážela se zemina, která se z okolí vytěžila, zavážela se nová, dělali se nově cesty.....vše bylo marné. Po čase se ukázalo, že radiace se zlikvidovat prostě nedá, chce to čas. Ve vnitřní zóně, v bezprostředním okolí elektrárny, se nacházejí izotopy prvků s poločasem rozpadu několik tisíc let. Pro člověka jsou tato místa už neobyvatelná asi na vždycky. Ve vnější zóně jsou přítomny izotopy prvků s poločasem rozpadu cca 30 let.....tam jsou vyhlídky lepší, od havárie jsou hodnoty radiace nyní na polovině....časem bude tato lokalita lidem opět přístupná.
Bohužel, Pripjať patří do vnitřní zóny a pro lidi už je neobyvatelná zřejmě navždy. Příroda si ji bere naplno zpět. Jdete po bývalých ulicích a přitom jdete lesem listnatých stromu a keřů. U nízkých domů si přes stromy skoro nevšimnete, že tam jsou.....stojí, prázdné, opuštěné, chátrající....s opadanými omítkami a obklady, plné střepů z vytlučených oken. Tam, kde po havárii udělali nové asfaltové cesty, je bezpečno, radiace je velmi malá, už na trávě vedle je o něco vyšší. V domech je situace horší a radiace větší. Nedoporučuje se na cokoliv sahat. Naprosto nepřípustné je cokoliv ze zóny vynášet.
Oficiálně je vstup do objektů zakázaný, protože již došlo k částečnému zřícení jednoho z nich - jedné ze škol. Nicméně průvodci vás do ostatních objektů pustí. Vše je přesně na minuty naplánované a je ve vašem zájmu průvodce na slovo poslechnout. Nedodržení pokynů je v lepším případě potrestáno okamžitým ukončením prohlídky, v horším případě vyhoštěním či pokutou v řádech tisíců dolarů. A to nikdo určitě riskovat nechce.
Jak jsem již psala, většina vybavení objektu je nenávratně zlikvidována. Část odstranili, při snaze vyčistit město po havárii, sami pracovníci, část podlehla rabování, které přišlo nedlouho po té. Pro "turisty" jsou i tak zachovány některé prostory i s vybavením.....A tak to má obrovskou psychologickou sílu. Jedna se o skutečná vybavení. Školní lavice, knihy, skříně, postele (většinou bez matrací - ty byly značně radioaktivní a tudíž zlikvidovány)......Můžete se projít sportovním areálem, který ani nestihl přivítat první sportovce, neboť měl být slavnostně otevřen 1.května.....havárie přišla o pár dní dříve. Stejně tak pověstný lunapark, kde se děti povozit nestihly. Na volném prostranství tak zůstalo opuštěné ruské kolo, kolotoč i dětský autodrom.....
Procházíte se poštou, hasičskou zbrojnicí, plaveckým stadiónem, nákupním centrem, kde jsou ještě chladicí boxy na maso, regály na zboží.....máte možnost nakouknout do nemocnice, na porodní oddělení, kde měl nový život vlastně začínat.....dnes jsou tam k vidění opuštěné porodní sály a novorozenecké postýlky......z toho člověka až mrazí....
V podvečer se tak vracíme plni dojmů a unavení z cestování zpět z vnitřní zóny do vnější, do města Černobyl. Cestou musíme absolvovat kontrolu na checkpointu, zda nejsme radioaktivní. Ubytování už jsem popisovala výše....vše velice spartánské, teplá voda netekla, ale elektřina šla. Před výbornou večeří jsme si dali pivo v místním jediném baru – výčepní pult je v jídelně, kam jsme chodili na jídlo. Pak už jsme unaveni lehli do postelí a spali až do rána. Druhý den po snídani nás čekala druhá část prohlídky. Obří radar Duga, opět Pripjať, kterou kdybychom procházeli týden, nestihneme vidět celou.....každá minuta našeho času byla naplněna úžasnými dojmy a emocemi z tak až magického místa.
Absolvovali jsme prohlídku i bezprostředního okolí samotné elektrárny. Viděli jsme 1. a 2. reaktor, opodál stojící 3. a vybuchlý 4. reaktor, stejně tak nedostavěný 5. a 6. vč. chladících věží. Stáli jsme vedle nové budovaného sarkofágu pro 4.reaktor. Stála jsem tam s velkým respektem.....člověk nějak ví, jakou sílu tato technologie má ....
Co mne jako milovníka pejsků obrovským způsobem sebralo, bylo neskutečné množství toulavých psů po celé Ukrajině. Jsou všude, po ulicích, především u obchodů, u čerpacích stanic. Hladoví, hubení, čekající na jakékoliv sousto, které jim člověk dá. Nikterak člověka neobtěžují, mezi sebou nemají konflikty, žijící ve smečkách, kde feny rodí jedna štěňata za druhými.....Nikdo je neřeší, nikoho nezajímají.....jsou dokonce i v obou zónách. I přímo u elektrárny. Jen čekají.....smutný pohled....jen ty oči. ...Tohle asi z mysli nikdy nevymažu.......
Černobyl, Pripjať i celé okolí je neskutečně místo. Vracím se odtud plna dojmů, emocí. Ráda bych viděla víc, protože vím, ze jsem viděla jen opravdu malinký zlomek toho, co jsem mohla. Nevím, jestli budu mít ještě někdy příležitost. Příroda vykonává své a bere si to, co si člověk na krátký čas, pouze cca 16-ti let vypůjčil. Za pár desítek let už bude z Pripjati jen pouhé místo. Dříve město plné života, výstavní síň socialistické výstavby, dnes město duchů, se nenávratně vrátí přírodě zpět. Domy zmizí pod náporem času, není nikdo, kdo by je mohl zachránit. Zbude jen místo, o kterém si budou lidé vyprávět. Jsem ráda, že jsem to mohla vidět na vlastní oči. Zažít tu atmosféru, procházet se zbytky ulic, náměstí a parků.....zbytky zašlé slávy. Prostě: stálo to za to.....probírám stovky fotek a v duchu se vracím zpět......


Takhle jsem si to před rokem a půl sepsala. Od té doby jsem ho nečetla, až teď. A mrazení v zádech, při vzpomínce na ta místa, jsem měla znovu. Fotek jsem nacvakala opravdu hodně. Kdybyste se chtěli podívat, alespoň část jich najdete  v albu blogu zde. Určitě se od té doby některé věci změnily. Nad reaktor byl v krátké době po naší návštěvě   nasunut nový sarkofág. Snad je toto místo teď alespoň o trochu bezpečnější. A snad už naši planetu nikdy v budoucnu taková katastrofa nepotká.

Mějte krásné dubnové dny.

Petra